Doba temna

Značně melancholický, velmi přesný a až bolestně pravdivý portrét, který vystihuje jednoho člověka jako jen další článek zapadající do chodu společnosti, stejně jako člověka jakožto ztrápeného jedince, okolo něhož společnost plyne stále stejným, mdlým tempem. Člověk, který je ve společnosti a člověk, okolo něhož je společnost. Doba temna vystihuje přesnou podstatu zvoleného tématu a více než účinně zpracovává základní témata. Stereotyp, pocity osamělosti, vnitřní izolace, bolest a zklamání z našich životů, bolest z pohledu na jiné životy a celé to soukolí, které nedokážeme ovlivnit, ale které ovlivňuje nás. Lhostejnost až apatii, lidstvo neustále se ženoucí kupředu, za penězi, úspěchem, uznáním, kde se zapomíná na zájem o druhé, potřebu být s někým, vše si lidé nahrazují materiálními věcmi a svět z nich tak postupně vytváří roboty bez emocí, citů, závislých pouze na věcech a s posedlostí vlastní dokonalosti. Proč se říká vlastně moderní svět...? Moderním se asi myslí ty dálnice nákupních center, nejnovější technologie, vyumělkovanost, reklamy, nátlak na jedince, kde je nám neustále předhazováno, že abychom byli "členy moderní společnosti" musíme vypadat tak a tak, dělat to a to a kupovat nezbytné věci, které stejně nepotřebujeme. Osobnost? Odlišnost? Vlastní názory, které se liší od většiny? To se přece neuznává. Průměr a obyčejnost je to, co všechno řídí a co se od lidí vyžaduje. Žebříček hodnot je v dnešní době nastavený zřejmě zcela jinak. Co bude ale dál? (12.03.2012)

Aneb jak říkal už Hamlet: "Vymknuta ze svých kloubů doba šílí." Nebylo špatné podívat se na svět výhradně mužskýma očima. Výsledek je však velmi pesimistický a neměnila bych s nimi. Všude plno feministek, ambiciózních kariéristek, lesbiček, gayů a dalších protěžovaných menšin. Všude plno katastrof, stresu, úzkostí a pocitů viny. Bezohledná honba za penězi, úspěchem, za slávou. My, ženy, se vás ptáme jenom na to, jak často chodíte cvičit, jaké máte auto a kolik za rok vyděláte. Pro vás muže (ty normální) pak často zbývá jen zahradní komůrka s horou porno časopisů, sny a fantazie. Ale konec byl fajn. (02.02.2014)

Takové Vratné lahve na kanadský způsob, s občas dryáčnickou hudbou (a to i ve scénách, kde by znělo lépe ticho nebo šum moře) a s nijak převratným humorem. Bilancování za půlkou života, co se povedlo, co ne, jak na mne lidé pečou včetně vlastní rodiny, jak na mne peče vláda a celý svět. Podáno poněkud nudným způsobem. S postavami, u kterých byste rádi věděli, oč usilují, protože to nevědí ani ony samy, aby to bylo umění. (04.07.2014)

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)

Komedie o hodnotové krizi současného Západu. Odlehčený popis blahobytné společnosti žijící v konvencích typu úspěšná kariéra, milující rodina, dvě auta a nejnovější elektronika - tedy ve všem, čím oplývá i hlavní hrdina Jean-Marc. Přesto není šťastný a ve společnosti plné skryté lhostejnosti s problémy ostatních si vytváří vlastní okouzlující snový svět - ve kterém příznačně také myslí jen na sám na sebe. Jean-Marc je tak typickým člověkem bez užitku a součástí společnosti, jež postupem času více a více spatřuje jako pokřivenou. Nakonec uniká před civilizací do chaty na zapadlém pobřeží. Sice se zde skryje před okolím, ztrácí však i své sny, které ho dříve držely nad vodou. A i když tu nachází prosté lidské radosti, ocitá se naneštěstí prakticky na okraji světa....... (12.03.2012)