Sirotinec

O existenci filmu s názvem Orfanato jsem neměla ani ponětí, dokud nám jeho promítání nenabídli na jazykovém kurzu ve Španělsku. (Když sleduji CSFD zjišťuju, že to bude asi tím, že do našich kin má dorazit až za několik dnů). Jsem nicméně velmi ráda, že jsem dala na radu Španělů a i přes svou mírnou skepsi se na něj podívala. Abych totiž řekla pravdu, ze španělsky mluvených snímků mě před zhlédnutím tohoto zaujal skutečně jen Faunův Labyrint; nějaký Almódovar mi bohužel nikdy blízký nebyl. Asi je to zásluha Del Tora, ale Orfanato disponuje velmi podobnou atmosférou jako Labirinto del Fauno, a i když nakonec nemá tak silný fantasy podtext a nedisponuje množstvím digitálně dokonalých postaviček, ta Del Torova přítomnost je cítit v každém jeho okamžiku. A když dojde ke konci, kde se dokonale propojí nadpřirozené vyznění s tím blízkým realitě, musím scénáristovi tleskat a děkovat mu za to, že po Šestém smyslu zase někdo dokázal z hororu udělat mimořádně inteligentní snímek. (11.08.2008)

Vedle "Persepolisu" a "V Bruggách" je tenhle snímek mým nejsilnějším filmovým zážitkem letošního roku, který mi poskytl požitek z poctivé stylové duchařské podívané, opřené o silný příběh, dobře vybrané exteriéry, kvalitní herecké výkony, dobrou kameru a pár chytrých režijních nápadů. Je to přesně ten druh filmu, který po zhlédnutí vede k nutkání snížit několika desítkám jiných titulů jejich hodnocení, protože řada dalších žánrových kousků se vedle "Sirotčince" jeví jako zoufale povrchní, klipová podívaná, která nevyvolává strach, ale svou brutalitou uspokojuje sadistické touhy ukryté v té či oné míře v každém z nás (Saw). "Sirotčinec" je film o strachu ze ztráty milovaného blízkého člověka a obavy ze selhání a vlastní odpovědnosti. Co může být pro matku děsivější představa než ztráta dítěte. "Sirotčinec" je film, který funguje, aniž by nutně potřeboval gigantický rozpočet a smršť velkolepých triků. Celkový dojem: 95 %. (20.09.2008)

V době, kdy se američtí a francouzští režiséři vzájemně trumfují počtem přeřezaných achillovek ve svých hororech, přichází ze Španělska velmi klasicky pojatá duchařina, která všechny ty nabroušené břitvy, ruční a motorové pily spolehlivě tupí svou chytrostí. Stejně jako vizuálně i atmosféricky spřátelený Faunův labyrint, zavádí nás i Sirotčinec na hranici světa fantazie a reality. Zůstává jenom na nás, jak si všechny nadpřirozené jevy vysvětlíme. Jde to i racionálně. Ústřední myšlenka s domem a jeho (ne)živými obyvateli vážně připomíná Ty druhé, ale označovat její následné rozpracování za neoriginální mi přijde hodně neprozíravé. Všechno dění dává dokonalý smysl v rámci obou vymezených světů a jejich protnutí je na horor až nečekaně dojemné. Motiv pátrání najednou získává nový rozměr – matka nehledala adoptovaného syna, ale cestu k němu. Hororovými fanoušky bude Sirotčinec nejspíš přijat jako ne dost děsivý a příliš pocitový, mně poměr scén „blíží se infarkt“ (včetně nečekané parafráze Osvícení) a „řekni mi, kdo jsi a co chceš“ (včetně zábavných her ve stylu počítačových adventur) naprosto vyhovoval. Nečekejte horor, čekejte dobrý film, a pět hvězdiček vám nebude připadat jako přestřelené hodnocení. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, Adrian, vincent, kikuka, wipeout, Martyr (13.08.2008)

Evropa teď v hororovém žánru dokonale válcuje zbaběle remakující Spojené státy. Vpravdě ideální ukázkou jsou tituly z britských ostrovů, od severských filmařů a právě ze (na první pohled) slunného Španělska. Je tu totiž potemnělá, hezky postaru a klasicky pojatá duchařina, která zamrazí o poznání více než všelijaké amputace, vřeštící teenageři a litry nekontrolovatelně stříkající krve. Především ale precizní řemeslo, které je spíše než hororem velmi vydařenou rodinnou tragédií. Sympatická Laura v ní má zvláštní citové pouto k sirotčinci, ve kterém vyrůstala a který by nyní ráda předělala na dětský domov pro různě nemocné a handicapované děti. Nic velkého, „jen“ pomoc několika dětem s nemilým údělem. S manželem Carlosem, chápavým lékařem a adoptovaným synkem Simónem, nevyléčitelně nemocným snílkem a čiperou, se tak vrací na místa, která jí dala pevné základy do života. Jenže tohle rozvrzané místo není tak úplně v pořádku. Začne to Simónovými neviditelnými kamarády a podivnou sociální pracovnicí, skončí bezmocným hledáním ztraceného rodinného štěstí. Nejednou si vzpomeneme na snímek Ti druzí Alejandra Amenábara, jindy na fantasy úniky režisérova „učitele“ (a producenta snímku) Guillerma del Tora, možná i na nějaký ten klasický Hitchcockův thriller. I když nás hororová klišé tu a tam pozvednout ze židle, tak je mnohem více důvodů k radosti. Je to zejména způsobené naprosto DOKONALOU atmosférou, velice jemně budovanou, která má gradaci už od úvodních titulků (které jsou navíc nesmírně svěží a originální) a tohle vrzající schodiště a rezavý kolotoč si budete v houstnoucím průběhu děje pamatovat ještě dlouho po finálním zúčtování. Velice potěší i herecké výkony, včetně těch okrajových. Nelze přehlédnout například věrohodného Fernanda Caya coby Carlose, v hlavní roli se ale dějí úžasné věci. Belén Rueda (oscarový Hlas moře) je totiž bojovná a křehká zároveň, ideální představitelka silné ženy, která se nehodlá smířit s rezignujícím okolím. Nezbývá než čekat, s čím celovečerní debutant Juan Antonio Bayona přijde příště.. (02.12.2009)

Něco, co mě úplně minulo v případě Faunova labyrintu, mě dostihlo v Sirotčinci. To křehké napětí mezi dětským světem, intimním rodinným dramatem a iracionální vírou ve svět "za naším světem" tu funguje brilantně, i proto, že Bayona navozuje atmosféru přesvědčivě, lehce a s nutnou porcí pomrkávání nad "pokleslostí" téhle tak trochu viktoriánské historky. Někdy mu ujede ruka luxusně (epizoda s bábou, co to dostane do ksichtu, frenetické pátrání po synkovi, provázené odstřihy na bouřící moře - není ten film španělský?), většinou je ale velmi uměřený a chytrý - pomalé jízdy kamery na fungují mnohem lépe než prudké střihy. Sirotčinec jsem si zamiloval, včetně závěru, kde popravdě taky mohl někdo jemně střihnout. (30.01.2013)