Ty, ktorý žiješ

Neumím to vysvětlit, ale ačkoli tenhle film postrádá příběh a střih, postrádá humor i akci, postrádá gradaci a mnoho dalších věcí, o kterých jsem si myslel, že jsou pro kinematografii nezbytné, je skvělý. V těch všech pošahaných a nevtipných scénách je jakási podivná poetika, která mě jakýmsi pošahaným způsobem nutí si některé scény pouštět znova. Nevím, jak je možné, že to funguje - ale funguje. (14.03.2010)

Fajn skeče, které fungují samostatně, ale dohromady vytvářejí "cosi", co scenáristicky kolísá mezi absurdním dramatem bez myšlenky a dutými charaktery pospojovanými lážo plážo v jakýsi paskvil. Kdyby Roy Andersson místo 93 minut dlouhého filmu vytvořil sérii fotek, samostatných krátkometrážních absurdních výlevů nebo obrazů, tak why not, potenciál to má, jenomže přišel s filmem, který celou dobu nevěděl, čím je a co má vlastně říkat (resp. vypadal, že nemá nic říkat - série hezky namaskovaných postav pěkně kompozičně rozestavěných...). Někde v půlce jsem začala s panikou zjišťovat, že jsem s největší pravděpodobností zastáncem střihu, pohybu v rámci záběru, pohyblivého rámu a co já vím čeho všeho dalšího, tzn. čehokoli, co zajišťuje změnu a pohyb a nutí vás alespoň minimálně zapojit mozek, když už vás nenutí zapojit mozek "scénář". Nic naplat. Jako umělec u mě Roy Andersson obstál, jako filmař ne.(alespoň co se celovečerních snímků týče) (29.03.2012)

Alternativní tvorba v podání švédské kinematografie. Roy Andersson točí zvláštní filmy, které mají úspěchy v artových kinech po celém světě. Tento film trvalo udělat 3,5 roku, bez jediné digitální úpravy a jen s jedním profesionálním hercem. Zbytek je zaplněn obyčejnými lidmi natočenými obyčejnou statickou 35mm kamerou. Osobně musím říct, že jeho styl mi sednul...u Písní z druhého patra jsem se rozplýval nad originalitou zpracování při zachování skvělé zábavy. A Ty, který žiješ začíná velice podobně. Můžeme v klidu tvrdit, že se jedná o umění, ale zároveň se bavit u černého humoru a obdivovat odvážné zpracovaní. Bohužel narozdíl od Písní mě už tato forma ke konci trochu unavovala a přišlo mi, že režisérovi došel trochu vtip a lepší nápady. Přesto netradiční a velice kvalitní filmový zážitek! (01.04.2008)

Nikdy bych nevěřil, že v mých očích zaboduje surrealistický film, i když tohle není, z mého odborného pohledu, surrealismus v čisté podobě. Většina scének smysl dává. Jen spolu skoro vůbec nesouvisí jako celek a film ve finále působí samozřejmě jako obrovský maglajz, když bych to měl vyjádřit až takhle expresivně. Scénky opravdu ale nejsou samoúčelné, nýbrž spíše mnohdy i poměrně promyšlené. Z tohoto pohledu se mi zdá, že ze surrealismu trošku vylézáme a je to samozřejmě jen dobře. Těžko se někdo dovede totiž podvědomě smát. Děj plyne hrozně pomalu a člověk má velmi široký prostor všímat si detailů. Mnohdy se to nejvtipnější děje někde v rožku obrazovky. Člověku rozhodně vlije trošku energie do žil pozorovat 90 minut lidičky, ze kterých už dávno chuť a veškerý elán do života zcela vyprchal. Všichni zde působí jako pouhé loutky, na kterých absolutně nezáleží. Úvod mi přišel výrazně komičtější než závěr. Jako by tvůrcům postupně docházel matroš, tudíž i nápady. Snímek je samozřejmě těžce originální a já si jeho sledování místy opravdu vychutnával. Místy zase ne. Taková óda na život. Jednoznačně tříhvězdičková záležitost. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatelky mat.ilda. (01.09.2015)

Tenhle styl absurdního humoru ne že bych neměl rád, ale prostě se musí umět. Tady mi přišlo, že autor měl zajímavý nápad, ale na celovečerák to nebylo a není. Postavy, které v této koláži potkáme, se nikam nevyvíjejí, v podstatě jen glosují situaci kolem sebe, každý po své, ale nikam se nepohnou. Chápu to jak satiru na - dříve se říkalo na maloměšťácký způsob života, dnes by se řeklo naše zaprděné stereotypy, kdy nejsme štonc vstát a udělat něco, co nás baví, a tak se furt dokola patláme v těch samých sra.čkách a litujeme se nebo říkáme, že nás nikdo nemá rád, a chtěli bychom někam pryč, ale nic pro to neuděláme, a i kdybychom byli někde pryč, litovali bychom se stejně, protože je to celé o nás samotných a pocitech v nás. Děláme si to zkrátka často jen a jen my sami, to, nač nadáváme. A pak už může být pozdě. Myšlenka je skvělá, ale popravdě mne tenhle humor trapnosti, stále opakovaný dokola po celých 90 minut, posléze už jen ubíjel. (12.01.2020)