Import Export

K týrání postav není napříště zapotřebí hororového žánru – Import/Export ukazuje, že horor a život znamená totéž. Otázkou rovněž zůstává, zdali to nejcennější v životě je život. ____ V Evropě vládl dlouhé údobí trend otevřeného buržoazního existencialismu kolem Bergmana, zatímco dnes Rakušané podobně jako Maďaři (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) dorážejí na trh dramaty vesměs existenčními (pro pořádek: třetí vlnu představuji workoholické seriály přímo z pracovního procesu – nemocnice, vyšetřovatelé atp.). Existenční nesnáze v sobě ovšem sebezahrnují i ty existenciální, neboť nemáte-li peníze, ztrácíte i důstojnost. Odtud polovičatost evropských uměleckých filmů z 60. let, jež, s výjimkou neorealismu, trápily postavy pouze vnitřně. Tato redukce – existenční / vnější a existenciální / vnitřní – se projevuje zejména v použité stylistice: trápíte-li postavy vnitřně, můžete jako režisér stále zůstat u „vnějších“ krásných obrazů a hudby (pokud tedy nechcete v některých momentech skrze styl filmu ilustrovat divákovi mentální procesy těchto postav), avšak existenční dramata jako Import / Export si žádají prostředků zdrženlivějších – odtud je patrné, proč je pojímán Import/Export dokumentárně. Celou tuto načrtnutou koncepci je možno přisoudit zákonu zachování energie: stylisticky bohatší existenciální filmy (+) vypovídají o nečinných postavách (-), zatímco dokumentární objektiv (-) směřuje k lidem činorodějším (+) – ono když nemáte co do huby a provází vás existenční potíže, není pro pasivitu místo a nastupuje činorodost. I Sartre coby stoupenec výroku, že „existence předchází podstatě“, což vlastně znamená, že člověk není ničím předurčen a že charakter a význam člověka jsou určeny jeho činy, nikoli jeho názory, skutky, ne slovy... a ten samý Sartrer coby literát spjatý s životem (a méně jako filozof spjatý s metafyzikou) spadá mezi potenciální fanoušky Import/Exportu, nikoliv Bergmana. Sartre byl myslitel nikoli pro věčnost, ale pro dnešek. (10.03.2009)

"I may be old, but I'm still foolish." Mám stejný problém jako u filmu Lilja. Všechno je to moc pěkné, chápu proč to režisér dělá, ale nijak se mě to vnitřně nedotýká. S výjimkou starých lidí v nemocnici, to je věc, se kterou by mi připadalo zajímavé (a hodně masochistické) dál pracovat, ne to jenom takhle předhodit syrové. Seidlův filmový styl mi připoměl situaci, kterou jsem zažila. Petr Marek nám pouštěl studentskou etudu, která měla být dle zadání němá. Rovněž se tam odehrával depresivní příběh, který obsahoval staré lidi a smrt, a v poslední scéně proti sobě stál starý děda a jeho dospělá dcera, dívali se z okna a mlčeli. Petr Marek to okomentoval, že jde o dobře zvládnuté cvičení, ale ta závěrečná scéna, že to je přesně ta chvíle, ve které by normální člověk už promluvil. Vybavila jsem si to hlavně při scéně, kdy Olga odchází z domu a loučí se s matkou, ale tak nějak by se to hodilo i na celý film. Ale zase bych se nechtěla pouštět do debat, že některým lidem prostě není do řeči tolik jako ostatním. (06.05.2011)

Tak jako Olga a Pavel, ani import se nesetkává s exportem; mají však něco přiléhavě společného: obchod. A na obchodu se podílí víc lidé než věci. Zde jsou lidé snad méně než věci - alespoň z určitého pohledu; samozřejmě z pohledu obchodu. Zato jsou zde obnaženi až na dřeň. Snad to ani víc nejde (odhlédneme-li od koncentračních táborů a pod.). A možná právě proto mi nebyla Olga ani Pavel nijak sympatičtí; zato mi byl sympatický režisér filmu Ulrich Seidl (jsem stejný ročník jako on), který (zde) prokazuje svůj "šestý smysl" pro vyhrocování situací. A k tomu (zde) nepoužívá žádné brutální, akční, podbízivé či zlehčující prostředky; když jde na krev, musí být vidět. Ale tahle krev (přestože je vidět) není tou krví, která z nás vytéká, ale tou, která nám koluje v žilách. Vždycky je třeba myslet na to, že asi máme víc štěstí než rozumu, že jsme se (dosud) nedostali do takové (nebo podobné) situace jako symetrický pár - Olga a Pavel. (13.01.2017)

Polodokumentární šokující příběh Olgy a Pauliho, jejichž příběhy se sice neprotnou, ale jsou si velmi podobné. Seidl nám oba hrdiny ukazuje bez pozlátek a natvrdo, což si u diváků moc sympatií nezískají, ael oba neherci své postavy zahráli velmi reálně. V tomhle filmu zažijeme plno nepříjemných zážitků, ať už se jedná o zákulisí videochatů, ponižování Ukrajinky Pauliho otčímem nebo pohled na umírající důchodci připoutaní na lůžko . Drsnej film, kterej není opravdu pro každýho, ale na kterej by se měl každej podívat, aby viděl, že někdo může na tom být hůř než oni. (23.02.2009)

Stroze zobrazená bezvýchodnost, ponechanost a ponížení člověka v odlidštěném, bezectném světě peněz, moci a pohrdání. Je to silná výpověď, ale zploštělá. Osobně si mnohem víc vážím tvorby Kena Loache, Michaela Hanekeho a dalších, kteří akcentují lesk i bídu našeho společenského zřízení, ale jimž do filmu přestoproto pořád ještě prosakuje skutečná krása a zázračnost života samotného, jedinečné povahy existence, bytí, jakkoli vnějšně zostouzeného, přece ucvhacujícího. Seidl jako by se tím ponížením a lidskou hanbou a pokleslostí snad opájel. *~ (08.10.2022)