Import Export

Z celého filmu je cítit v důsledku až latentně frenetická citová apatičnost. Empatie je zde nahrazena animalitou a city nahrazují pudy. Jednotlivé postavy jsou vláčeny okolnostmi v hnusném světě, ze kterého se vytratila veškerá lidská důstojnost. Seidl si nenárokuje vzbuzovat soucit s postavami, pouze je nechává trpět. Jednotlivé záběry jsou přímo řezány z celku a nechávají v perfektcionalisticky komponované mizanscéně vyniknout pocitu chladu. Vyhrocenost všech výše zmíněných atributů posouvá Import/Export na hranice exploatace - některé scény jsou až příliš „hédonisticky“ natočeny na to, aby mohly být přijímány ve vší vážnosti. Vybrané záběry jsou však pouze hyperbolizované části skutečnosti, na kterou Seidl upozorňuje. Spíše než nějakou salonní kritiku společnosti se sladkobolným dozvukem, nad kterou by se v sedačkách rozplývaly miliony diváků komerčních televizí, tak Seidl vytvořil nekonformní rafinovaně nadsazenou skládačku současné společnosti. (04.09.2010)

Čerstvý zážitek z letošních Karlových Varů a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků filmového roku (alepsoň toho dosavadního) vůbec. Chladné, odosobněné obrazy, kamera, která ale současně prakticky před ničím neuhýbá a bere si na svůj sociálně kritický paškál penis obtlosutlého hovada, frndu ukrajinské webové striptérky nebo zadek umírajícího staříka v "eldéence". Přitom z toho ale neleze ani na ždibínek takový samoúčel (byť také v něčem pozoruhodný) jako v loňské Taxidermii. Nesmlouvavou konkrétností, hmatatelnou tělesností a nulovou ochotou dávat laciné odpovědi, tím vším se mi Import / Export na dlouho vryje do paměti. Vysere se v ní, poválí v tom nějakou úžasně humanistickou myšlenku o evorpské vzájemnosti, krkne si a hopsavým krokem ukrajinské socky odejde ze záběru. Do hajzlu, v čem že to vlastně chci žít? Btw, odpudivější kulisy, než je reálný obrázek slovenského cikánského sídliště, by Seidl nenašel ani na té Ukrajině - měly bychom se nad sebou vážně zamyslet. (08.07.2007)

Film, na kterém si mladiství filmoví teoretici, studenti filmové vědy a intelektuálové obecně mohou procvičovat své znalosti ze školy, aplikovat všelijaké teorie a vůbec dokazovat, co všechno v oboru filmové vědy pochytili. Pro normálního diváka je to nejen nepříjemné, ale bohužel i značně nudné, roztahané a utahané pokoukání. Life Sucks, to víme všichni, chytří i blbí, ale když i Film Sucks, tak pak je to vážně problém a to byl případ tohoto díla, které je pravdivé, jenže příšerně nepříjemné, samozřejmě, to byl jeho účel, rozumim, ale koukat se na to fakt dá jen s velkym sebezapřenim. (20.11.2016)

K týrání postav není napříště zapotřebí hororového žánru – Import/Export ukazuje, že horor a život znamená totéž. Otázkou rovněž zůstává, zdali to nejcennější v životě je život. ____ V Evropě vládl dlouhé údobí trend otevřeného buržoazního existencialismu kolem Bergmana, zatímco dnes Rakušané podobně jako Maďaři (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) dorážejí na trh dramaty vesměs existenčními (pro pořádek: třetí vlnu představuji workoholické seriály přímo z pracovního procesu – nemocnice, vyšetřovatelé atp.). Existenční nesnáze v sobě ovšem sebezahrnují i ty existenciální, neboť nemáte-li peníze, ztrácíte i důstojnost. Odtud polovičatost evropských uměleckých filmů z 60. let, jež, s výjimkou neorealismu, trápily postavy pouze vnitřně. Tato redukce – existenční / vnější a existenciální / vnitřní – se projevuje zejména v použité stylistice: trápíte-li postavy vnitřně, můžete jako režisér stále zůstat u „vnějších“ krásných obrazů a hudby (pokud tedy nechcete v některých momentech skrze styl filmu ilustrovat divákovi mentální procesy těchto postav), avšak existenční dramata jako Import / Export si žádají prostředků zdrženlivějších – odtud je patrné, proč je pojímán Import/Export dokumentárně. Celou tuto načrtnutou koncepci je možno přisoudit zákonu zachování energie: stylisticky bohatší existenciální filmy (+) vypovídají o nečinných postavách (-), zatímco dokumentární objektiv (-) směřuje k lidem činorodějším (+) – ono když nemáte co do huby a provází vás existenční potíže, není pro pasivitu místo a nastupuje činorodost. I Sartre coby stoupenec výroku, že „existence předchází podstatě“, což vlastně znamená, že člověk není ničím předurčen a že charakter a význam člověka jsou určeny jeho činy, nikoli jeho názory, skutky, ne slovy... a ten samý Sartrer coby literát spjatý s životem (a méně jako filozof spjatý s metafyzikou) spadá mezi potenciální fanoušky Import/Exportu, nikoliv Bergmana. Sartre byl myslitel nikoli pro věčnost, ale pro dnešek. (10.03.2009)

Po syrovém dramatu "Psí dny" nám režisér přináší další podobně laděný snímek, ve kterém tentokrát zachází o něco dále. Stejně jako ve svém předchozím snimku se ani zde nevyskytuje pevný příběh se začátkem a koncem ale opět je to o sledování života několika lidí. V tomto případě se jedná o muže a ženu. Oba spojuje touha po práci, kterou ze začátku marně shánějí. Už v "Psích dnech" režisér svým dokumentárním stylem ukazoval, že ho nezajímají hezké věci a hodní lidé a nejinak je tomu i zde. Příběh se odehrává v těch nejhnusnějších lokalitách Rakouska, Ukrajiny a dokonce i Slovenska. Režisér rád deprimuje diváky a opravdu si v tom maximálně libuje. Převážná část snímku se odehrává v nemocnicích a jiných zařízeních, kde pracuje hlavní hrdinka a Seidl nás bombarduje dlouhými záběry na staré a nemocné lidi. Snímek je nejenom deprimující ale i zbytečně dlouhý a hodně záběrů bylo opravdu neúměrně natahovaných a Seidl ve spoustě z nich divákovi ukazuje to co ani nechce vidět. Masový divák film vypne po úvodních pár minutách, které seznamují s hereckým obsazením ale pokud máte zkušenost s předchozím režisérovým počinem, určitě vás nic nepřekvapí a i když se vám film nebude líbit dokoukáte ho až do konce. (02.04.2009)