Střepy v hlavě

nu, což tak pojednou nezačít s pozitivy, třebas základní kostra příběhu má něco do sebe a nasnímáno je to vskutku perfektně (ačkoli to jsem očekával, neboť důvodem, proč jsem si tenhle film pustil byl předchozí režisérův Cashback). Jenže... Ono je to tak nudné! Kdyby někdo výsledný dílo pokrátil o dvacet minut, možná bych skonči i u 4 hvězdiček, ale takhle jsem se musel přemáhat, abych nepřeskakoval scénu za scénou. Ze začátku se sice zjevuje velmi dobrá atmosféra, ale postupně upadá a upadá a upadá a upadá a upadá..... Až na dno plné bezbřehé nudy, kde jsou konečné titulky vysvobozením. Což je škoda, neboť pointa je velice zajímavá, leč dokonale zabitá (24.02.2013)

Sean Ellis mě zaujal už v momentě, kdy si začal hrát s jednou banální romanticko-insomnickou báchorkou z prostředí obchoďáku a tím pádem jsem byl zvědav, jak dopadne jeho krok do zcela odlišného žánru. Nutno podotknout, že zatímco v Cashbacku byla ona jinak nevýrazná dějová linka dokonale vybarvena neotřelou, zábavnou a zároveň melancholickou formou, ve Střepech už si Ellis hraje přímo s divákem, aniž by mu konkrétnější příběh vůbec nabídl. Všechno stojí na jisté, ehm, duplicitě (kdo uvidí, pochopí), která vlastně nemá opodstatnění a jejíž pozvolné odhalování je ještě méně příjemné, než důsledky její existence. Nejvíce strachu máme z nepoznaného a tentokrát je takový fakt zabudován přímo v základech filmu. Jednoduše řečeno, Ellis vytvořil sugestivní audiovizuální teror mysli a upřel nám racionální vysvětlení. Nebo jinak - na otázku "proč se to děje?" vám nikdo uspokojivě neodpoví. Prostě se "to" děje a poper se s "tím" jak chceš. Střepy v hlavě utlučou diváka tím, že mu nedají jistotu. Můžeme pátrat v jistých metaforách a parafrázích, které film rovněž nabízí, ale náš bubák i přesto zůstane neurčitým. Jednu velikou výhodu to má - pokud na vás zdejší chemie děsu zapůsobí, díky daným podmínkám bude působit ještě po skončení filmu. Možná ve snaze najít si vlastní interpretaci, možná při pohledu do zrcadla. Na konci sice přijde jedno předvídatelné odhalení, avšak to na klidu vůbec nepřidá; maximálně zanechá další neklidnou otázku. Bál jsem se. (10.12.2010)

Divný film s ešte divnejšou dejovou líniou. Darmo sa režisér snaží o budovanie atmosféry, z riedkej vody polievku neuvaríš pokiaľ ti chýbajú potrebné ingrediencie. Neskutočne prázdny dej v ktorom sa za celú stopáž udeje minimum zaujímavého. Zvyšok je nehorázne naťahovanie scén a záberov v ktorých sa hlavná aktérka čvachce vo vani a pozoruje kvapkajúcu vodu zo stropu či sa neustále pozerá na seba do zrkadla. A keď už príde nejaká tá napínavá scéna, tak spoľahlivo uzemní vaše mozgové bunky a nezmôžete sa na nič iné ako wtf. Záverečná pointa je síce efektne podaná a vcelku dobre nakrútená, no priveľmi zložitá a nejasná tak ako celý film. 50% (27.03.2009)

Hororové ladění se nerovná unikání smyslu, a tak se stalo, že mě napadla další varianta českého názvu - Hlava jako střep - čímž chci říct, že jsem nepochopila a výjimečně z toho neviním vlastní zabedněnost , takže k pochvale mně zbyl jen příjemný pohled na Lenu Headey, ačkoli mám výhradu k jejím sedmadvacetinám, na které se neúspěšně snažila vypadat, i fakt, že mě The Broken dokázal udržet v napětí, to však nic nemění na tom, že jsem se po svých každodenních ranních zkušenostech mohla krátce po projekci, uprostřed noci, vysmát všem zrcadlům. (08.12.2013)

Hororový festival Afterdark nabízí v mnoha případech slabší, ojediněle průměrné kousky. Jen jednou mi udělal radost a to s Gieraschovou Autopsy, to byla docela brutální záležitost. Střepy v hlavě patří samozřejmě k těm slabým projektům, a to bohužel i přes docela zajímavý příběh. Jenže se to celé jaksi vleče, hudba připomíná nenápadnou kulisu v pozadí a pointa byla jasná dlouho předtím, než nám ji tvůrci osvětlí. Ve filmu by mělo platit jedno pravidlo: vždycky musí být o krok před vámi. Pokud se tak neděje, automaticky nastupuje nuda. (05.02.2011)