Kainova výchova

Brian De Palma je takový chameleon. Viděli jsme už hrát si na Scorseseho, Coppolu, Verhovena a tady to zkouší s Lynchem. Nevím, nakolik je to záměrné kopírování a nakolik prostě ovlivnění žánrem... Kainova výchova ale nakonec vůbec není špatná. Napínavá atmosféra a výborný John Lithgow drží celý film na solidních čtyřech hvězdách. Vše se ale sesype velmi špatně podaným finále a jakýmsi useknutím. Tohle bylo téma na víc než 90 minut, Palma se takhle rychle prostě neumí vyjádřit a Kainovu výchovu to ke konci srazilo o stupeň níž. (16.05.2010)

De Palmovy filmy mi z valné většiny připadají rozkecané a nudné až k neuvěření. Ale při exkurzi do chorého mozku toho hnědovlasého pána s příčeskem mi opravdu zatrnulo. Došlo mi, že schizofrenie je prevít a naléhání paní doktorky v Centru krizové intervence nebyl jen zvrácený pokus o žert. A já jsem si bláhově myslel, že ta žhnoucí koňská lebka, co se mi vznáší nad hlavou a v noci na mě křičí „Zabij tu kurvu!“, je kámoš. (13.12.2011)

Dejte velice dobrému režiserovi natočit hororově laděný film a můžou nastat jen dvě možnosti. Buď natočí něco geniálního a atmosférického nebo pseudointelektuálskou ptákovinu. Podle mého hodnocení je zcela jasné co si o Kainově výchově myslím já. Naprostá nelogická patlanina. Ve filmu je celkem dost zdařilých scén. Bohužel vždy po nich nebo někdy dokonce během nich přijde něco opravdu hovadského co by nikdo nikdy nehádal že může nastat. Ach jo. Fanoušci Lynchových filmů budou pravděpodobně z tohoto díla jako u vytržení. Já jej znechuceně odhazuji dál se slovy: Již nikdy více! (04.01.2007)

Raising Cain ukazuje, že jednou z De Palmových osobností je pořád ten uchylák, jakého milujeme (nebo nenávidíme) ve filmech jako Body Double či Dressed To Kill. Nemůžete tedy čekat solidní (a logický) thriller, ale šílenost s dlouhými kamerovými jízdami, bizarními zvraty a povrchním kopírováním Hitche (který fajnšmekrovské záběry používal pro lepší vyprávění příběhu, zatímco zde opravdu potěší jen oko - třeba šílená finální zpomalená scéna). Opravdu nic pro "obyčejného" diváka. (18.07.2007)

Téma rozdvojené či roztrojené osobnosti není ve filmu tak frekventované, jak by se mohlo zdát. Jasně, duševních poruch jsme na plátně viděli dost, ale vyložené „já nejsem já“ jsme zažili kupříkladu u klasik jako Klub rváčů nebo Psycho. Tady je magorem dětský psychiatr, jinak oběť praktik svého otce. Sleduje ho provokativní autor, který má za sebou řadu zajímavých kousků, žánrový experimentátor, který se občas ukáže jako cynický pošuk: Brian De Palma. Chvíli sledujeme solidně se vyvíjející příběh, vzápětí De Palma předloží bizarní zvrat nebo hodně dlouhou scénu. Celkově jsem si to ale úplně neužil. Nicméně řemeslně velmi dobré, John Lithgow znovu přesvědčivým psychopatem. (02.05.2021)