Scarface

De Palmovy filmy je dobré vídat především v originále a ve velkém, jinak ztrácejí hodně ze své síly. Tuto novou Zjizvenou tvář je třeba brát hlavně jako ultimátní poctu Howardu Hawksovi, Jamesi Cagneyovi a všem těm tvrdým hochům z originálního světa klasických hollywoodských gangsterek. A když je tu navíc možnost pokochat se kostnatou feťačku Michelle Pfeiffer, která tímto filmem vyhrála celou svou kariéru a zavřela dveře za Pomádou 2, nemám co vytknout. Jenom připomínám velké varování před DVD dabingem. (09.02.2010)

Snímek Zjizvená tvář z roku 1983 představuje v dějinách moderní americké gangsterky víceméně ojedinělý experiment – a to navzdory tomu, že vlastně obměňuje docela klasické vzorce. Nabízí vzestup a pád gangstera, přičemž příběhu o zločineckých praktikách rozvíjí v paralele k soudobé politické situace. Tato je navíc vedena z levicové perspektivy… je kritikou americké hamižnosti, obrazem sebe požírání kapitalistického systému. Dvojí tendence filmu směřujícího (a) od jedince k systému společensko-zločinecko-politických vztahů a (b) od systému těchto vztahů k jedinci dosud představuje jeden z nejagresivnějších, nejošklivějších a nejpodmanivějších filmů osmdesátých let, a to zdaleka nejen těch gangsterských. Z hlediska výstavby scénáře i výsledného filmu je příznačné už to, že Zjizvená tvář nikdy nedovolí divákovi cítit se s postavami dobře, a to už kvůli tomu, že všechny postavy jsou od samého začátku v jistých ohledech odpudivé. Na filmu je přitom výrazně vidět kooperace dvou velmi odlišných tvůrčích osobností: otevřeně politického přístupu scenáristy Olivera Stonea a otevřeně cinefilního přístupu režiséra Briana De Palmy. Více jsem o filmu napsal na Poznámkách. (15.05.2020)

Dalo by se napsat – klasický vzestup a pád fiktivního drogového krále. To by ale bylo moc jednoduché. Násilný kousek totálně protkaný hrubým jazykem si mě získal o dost víc, než jiné gangsterské (a zřejmě také víc opěvované) opusy jako Kmotr, Casino nebo třeba Tenkrát v Americe. Stopáže jsem se vážně obával, proto až nyní přišla chvíle Tonyho Montany, který se pomocí scénáře Olivera Stonea a režie Briana De Palmy dokonale zadere pod kůži. Střihač měl sice nekompromisně krátit, ale i těch 170 minut nakonec tvůrci pozornost udrží. Nosy upatlané bílou sračkou, sebestředný šklebící se Al Pacino, vyprávění zalidněné postavami, chlapík deroucí se monumentálně až na vrchol. To všechno v syrové Scarface divák získá. Jiné žánrové vrcholy byly možná opravdu komplexnější, De Palmův příspěvek mi přesto přijde „propracovaný“ tak akorát. Jeden z MÝCH vrcholů žánru!! (14.12.2013)

Původní, příběhově přímočarou, gangsterku Howarda Hawkse rozvedli scénárista Oliver Stone a režisér Brian De Palma do velkolepého díla, které zalidnili postavami, propracovali charaktery a taky bohužel hodně zpoplatnili době, která si to dle antikomunistického diktátu prezidenta Jimmyho Cartera žádala. Tony Montana, uprchlík z Kuby, které pevně vládl Fidel Castro, je symbolem protikomunistického odboje, který lidu uctívajícímu červenobílé pruhy s bílými hvězdami na modrém podkladu toliko imponuje. Ale každý, kdo se dokáže přes toto dobové zakopnutí tvůrců přenést, ten si tuto impozantně vystavěnou „cestu na vrchol“ vychutná. Stoneovi se výborně podařilo vyhnout se „kmotrovskému“ vykreslování postav, kde i proměnu „těch dobrých“ v „ty zlé“ už dokážeme dopředu částečně odhadnout. Zde si nikdo nemůže být ani na minutku jistý, zda-li se někdo změní a hlavně proč. Nejobsáhlejším a nejproblematičtějším vývojem tak prochází samotný Tony Montana, v naprosto famózním podání Ala Pacina, na kterém Stone reflektuje působení těch nejprimitivnějších dobových faktorů jako drogy nebo peníze. Brian De Palma to navíc pojal jako stylizovanou cestu, ve které je třeba použít i toho nejbrutálnějšího násilí (motorová pila nebo závěr nechť mi dají za pravdu). Takže jako celek film působí jako velkolepě obsáhlá freska, která se však dokáže zabývat i těmi nejniternějšími detaily. Scarface se sice nedá označit jako jedna z možných definicí gangsterského žánru, ale za jeden z pilířů rozhodně ano, což rozhodně není málo. (24.07.2005)

Typickej příklad filmu, kterej pohřbila přepálená stopáž. Po výborný první půlce, za kterou bych dal klidně 5 hvězdiček, jsem měl pocit, že nějak tvůrcům došly nápady. Od chvíle, kdy se z Tonyho Montany stane velkej mafián, následuje podstatně horší druhá polovina a s celym filmem to jde totálně do prdele. Druhá polovina, která přinese akorát hromadu keců a hádek, mě málem unudila k smrti. A po 3 hodinách jsem se na závěr dočkal naprosto stupidní přestřelky, která by se hodila spíš do nějakýho akčního béčka. Navíc se mi nelíbila hudba ve filmu. Pro mě jednoznačně zklamání a celkově 3 hvězdičky. (27.12.2009)