Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrajú:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria po rozchode so svojim dlhoročným priateľom nadviaže vzťah s mladým dravým burzovým maklérom, čoskoro si však začína uvedomovať ich vzájomnú odcudzenosť a vnútornú prázdnotu, ktorá im znemožňuje vybudovanie plnohodnotného vzťahu. Film patrí do tzv. tetralógie citov Michelangela Antonioniho - štvorice nadčasovo platných filmov o zhubnom vplyve modernej spoločnosti na medziľudské vzťahy. (STV)
(viac)Recenzie (77)
To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. ()
Ak si chcete Zatmenie užiť, skontaktujte sa s nejakým profesorom filmovej vedy, ktorý dopodrobna pozná všetky aspekty Antonioniho tvorby. Vysvetlí vám, čo znamená každý záber, každý detail, každé pohnutie obočím. Možno ho budete potom považovať za dokonalý film. Ak očakávate od filmu jasný dej, zábavu, katarziu a posolstvá, máte tisíc iných možností. Iné Antonioniho diela mali k týmto kritériám bližšie. Na Antonioniho diele a niektorých iných umeleckých režiséroch je vyzdvihované to, čo je vytýkané súčasnej trikovej hollywoodskej tvorbe- technická dokonalosť a slabší príbeh bez srdca. To je celkom paradox. ()
Chladný a odcizující film, který si mě získal svou nepřístupností. I přes to, že se tváří jako "velké nabubřelé umělecké nic", má výpovědní hodnotu obřích rozměrů co do pocitů i myšlenky. Ohromná pomalost a táhlost snímku jen vystihuje fakt, že i tak jednoznačný cit jako lásku je v tomto (post)moderním a odlištěném světě velmi těžké prožít. Je to jako obraz, o kterém absolutně nevíte co říct, ale přesto vás v něčem fascinuje. Jak zachytit nezachytitelné? Nijak. A to přesně Antonioni zachytil... ()
Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. ()
Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. ()
Galéria (46)
Fotka © La Société des Films Sirius
Zaujímavosti (13)
- Film získal v roce 1962 zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes. (Rosalinda)
- Michelangelo Antonioni byl za snímek nominován na Zlatou palmu, avšak cenu získal Anselmo Duarte za film Dané slovo (1962). (Terva)
- Některé americké promítače zmátl nonverbální konec filmu natolik, že raději ustřihli posledních sedm minut filmu. Tento závěr je nyní filmovými vědci považován za jeden z hlavních vrcholů/přínosů celého Antonioniho díla. (Morien)
Reklama