Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrajú:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria po rozchode so svojim dlhoročným priateľom nadviaže vzťah s mladým dravým burzovým maklérom, čoskoro si však začína uvedomovať ich vzájomnú odcudzenosť a vnútornú prázdnotu, ktorá im znemožňuje vybudovanie plnohodnotného vzťahu. Film patrí do tzv. tetralógie citov Michelangela Antonioniho - štvorice nadčasovo platných filmov o zhubnom vplyve modernej spoločnosti na medziľudské vzťahy. (STV)
(viac)Recenzie (77)
To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. ()
Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. ()
Ech, postavy v Antonioniho filmech jsou na můj vkus příliš chladné, v chování odlidštěné. Psychologicky naprosto zmatené, rozervané, ani ony samy nevědí co chtějí, jak to má pak vědět divák? Hovoří spolu, ale komunikačně se míjejí, nerozumí si. Prostě odcizení v moderní společnosti. Po obsahové stránce opět téměř nulové, ale Antonioniho režijní styl tomuto filmu ( stejně jako Zvětšenině ) dodává zajímavou náladu a rozhodně nenudí, vlastně se na to příjemně dívá, jeho filmy rozhodně mají své kouzlo, ale na můj vkus příliš chladné kouzlo. ()
Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. ()
Dobrodružství pojednávalo o prchavých milostných pohnutkách a o vášni pramenící i zanikající v přítomnosti, Noc se věnovala vzájemnému odcizování jednoho manželského páru, Zatmění je, cynicky řečeno, o ničem. Nádherné oči Monici Vitti, sebevědomý švihák Alain Delon a kolem nich prázdno, sem tam opředené již omšelým Antonioniho symbolickým intelektualismem. Film, který nám absolutně nic neřekne a navíc i nebezpečně nudí, pro tohle jsem si vyprávění prostřednictvím obrazu nezamiloval ani náhodou... 50% ()
Galéria (46)
Fotka © La Société des Films Sirius
Zaujímavosti (13)
- Pauline Kael, vlivná americká filmová kritička, filmu udělila přezdívku "Někdo to rád studené" (Some Like It Cold - v narážce na název filmu Někdo to rád horké z roku 1959) kvůli odstupu a chladu, který z režisérovy práce s herci a prostorem čiší. (Morien)
- Poslední Antonioniho černobílý film. Také se jedná o závěrečný díl v jeho volné trilogii o absenci komunikace v postmoderní společnosti - předchozími filmy jsou Dobrodružství (1960) a Noc (1961). (Morien)
- Režisér Michelangelo Antonioni později přiznal, že tento film nepatří k jeho oblíbeným dílům a že se přespříliš zamotal do jeho kontroverzního náznakového konce. (Morien)
Reklama