Imaginarium Dr. Parnassa

Nic proti topení se v široširé fantazii, ale nesmí se u něj zapomínat na příběh. Terry Gilliam tak tvrdošíjně tvoří "po svém", že se mi jeho pravidelně opakovaný vzorec konce proti většině obvyklých pravidel začíná pomalu, ale jistě zajídat. Nápaditá první hodina a sympatické hlavní postavy na pozadí správně mystické zápletky tak přicházejí vniveč ve chvíli, kdy se začne zaplétat, měnit strany a převracet archetypy. Dokážu pochopit, proč taková překvapení slaví u diváků úspěch, ale na mé straně se velký filmový zážitek nedostavil ani přes několikerý herecký koncert Ledgera a jeho alter-eg nebo krásu Lily Cole. (30.04.2010)

Gilliamův um se plně vyčerpal na vymýšlení, jak obechcat Smrtku, takže není divu, že zbytek je jen mdle navoněný kýč a lá hodně špatný Burton, který zapomínám, už když se na něj dívám. Nabízí se srovnání s Počátkem, který je sám takovým produktem imaginária, narozdíl od tohohle filmu nám ale nenabízí prefabrikovanou fantazii pečlivě opatřenou rozcestníky a iluzi prostoru pro vlastní snění. Nápady Gilliam sice má, ale ukočírovat je neumí. (31.08.2010)

Imaginárium se řadí k povedenějším Gilliamovým dílům, a ačkoliv se mu již tradiční smůla opět vehementne lepila na paty, problém s úmrtím Heatha Ledgera je elegantně vyřešen. Podobně jako v podceňované Krajině přílivu se zde sází na groteskní fantastiku, tak vlastní celému Gilliamovu dílu. Umělecká díla, která si berou inspiraci z bible obvykle příliš nemusím, protože se svým zdrojovým materiálem nechají často až příliš svázat, ale Gilliam stvořil fiktivní svět, který nikomu nic nedluží. Jednou z nejzajímavějších scén filmu zůstává ta úplně poslední, jejíž význam není jednoduché pochopit. (06.06.2011)

Digitální triky jsou zlo. Není nad starý dobrý omakatelný triky. (Heath nic moc a ostatní taky ne. Smůla.) Bolí mě nohy. Ať žije podvědomí a metafora. (Ačkoliv mi výlety do imaginária připadaly zbytečné, hlavně ten Johnnyho a Judeho.) Konec hrc prc, tedy zbrklý a hysterický. S tím bych si víc vyhrála. Mohli tam třeba přistát marťani, co já vím, ale takhle ne. (25.02.2010)

Rozpačitý. Nerad se z filmu cítím rozpačitý. V Imaginariu se dere na svět síla lidské fantazie. Zhmotnění kreativity a vize pomocí filmu. Nápady zakopávají - to je důležité a rozhodně ne pouze pozitivní - opravdu zakopávají jeden přes druhý a to v přeplněném kupé. Víte, když postavíte all star team, ale opravdu z těch největších hvězd, nedovedu so představit, že by měl očekávané výsledky.. Moc sólistů najednou nedělá dobrotu. Film je nekonzistentní. Nesedí mi grotesknost podání. To je ale pouze můj osobní problém. Popravdě mě většina postav svým protivným projevem ( skvěle zvládnutý perfektními hereckými výkony ) neuvěřitelně rozčilovala. Ďábel měl naopak z pekla styl. Ten chlap musí i v dnešní době balit osmnáctky na dvě tři věty. Valentina do toho světa svou nepřirozenou okouzlující originálitou krásně pasovala. Oči trošku dále od sebe, nos do špičky, rtíky jako postavička z manga komiksu. Jednotlivosti zajímavé, nikoliv krásné, celek jakbysmet. Ale krásu jako takovou stejně stavím na druhou kolej. U ní to k mému okouzlení stačilo. U Terryho díla bohužel ne. Možná za to může i ožralej gambler Parnassus. Možná nezvyklý přísun nápadů, zvláštní porcování děje, či moje nepřipravenost na snímek jako takový. Nevím. Možná Imaginarium jednoduše jako film není tak funkční, jako vize. (09.08.2010)