Predčítač

Líbila se mi první část, ale čím víc se film posouval ke konci, tím víc jsem nechápala, na co se to dívám a proč se na to dívám. Respektive, to jsem asi věděla, jenom jsem se ukrutně divila, co tím autoři sledovali. Jestli měl být film kontroverzní psychologickou sondou a jeho cílem bylo vykreslit divákovi pudy zmítanou, citově chladnou, nepříliš inteligentní ženu se smyslem pro povinnost a poslušnost, aby tak poskytl klíč k nahlížení na pěšáky, kteří sloužili nacistickému monstru, tak potom nechápu moralistické pindy v závěru. Kdyby to bylo tak, jak jsem v předchozím dlouhém překombinovaném souvětí naznačila, tak bych byla z filmu nadšená. Jenže ono to tak nebylo. Sentimentální závěr i znovuobnovování vztahu mezi Hanou a Michalem mi přišlo špatně prokreslené a zejména nevhodné, závěrečné setkání s Židovkou v podání Leny Olin mi potom přijde jako zbabělý pokus uklidnit všechny ty, které rozčílilo předchozí dění, pro příběh samotný nemělo podle mě vůbec žádný význam. (15.10.2009)

Sophiina volba naruby aneb velmi bolestivý film o krádeži a navrácení čajové krabičky... Předčítač je hodně komorní, niterní film, což ještě podtrhuje zdánlivé televizní vyznění celého snímku, proměny Německa v běhu času mají tak dokonalý (pseudo)autentický rozměr, Daldry natočil zdánlivě (vizuálně) německý film (byť je německá strana účastna koprodukce, americká podstata snímku se ale nedá zastřít - nejkontroverzněji z filmu ční k snímku nepasující angličtina postav). Proces denacifikace poválečného Německa je jednou z nejúžasnějších záležitostí moderní historie (třeba v relaci s dekomunizací našeho státu po roce 1989), což jistě nezastírá její zásadní rozměr - jak byla nutně v konkrétních případech bolestná. Otázky viny mají univerzální platnost a Předčítač Stephena Daldryho (román Bernharda Schlinka jsem bohužel nečetl) chytře staví do korelace osobní zkušenost, lásku k literatuře a reflexe možných válečných zvěrstev. Jsou za válečné zločiny skutečně potrestáni ti praví? Může stačit divákovi těch několik zjevných rovin osobnosti k pochopení složité komplexnosti hlavní hrdinky? A není světská spravedlnost také jen divákem skutečné historické autenticity? Jak se vlastně lze vyrovnat se svou (národní) temnou minulostí? Film, který je v zemích bývalého sovětského bloku s do jisté míry analogickými ,,zločiny komunismu" více než aktuální... ,,Když se lidé jako ty nepoučí z toho, co se stalo lidem jako jsem já...jaký má potom vůbec tohle všechno smysl?" Podobné filmy: Sophiina volba (17.02.2009)

Předčítač ve mně vyvolal spoustu otázek a rozporuplných pocitů. Michaelovo "souzení" Hanny totiž pomalu, ale jistě režisér přenechává divákovi. My sami se musíme rozhodnout, jestli dokážeme pochopit její chování, odpustit jí její činy, sympatizovat s ní, nebo potlačit nenávist a brát ji jako lidskou bytost. Vzhledem k Hannině více či méně očividné zrůdnosti (násobené jejím: "mám raději, když mi někdo čte") a vině, jsem během sledování příběhu dospěl možná tak k potlačení hněvu a akceptování její osoby jako člověka (faktem zůstává, že Daldry ji nijak zvlášť neobviňoval ani nebhajoval, ale snažil se divákovi nastítit její a posléze i Michaelův pohled na věc). Film je dost dlouhý, má pomalejší tempo, přesto však nemůžu říct, že bych se nudil. Příběh, hudba, kamera, práce maskérů a autorův záměr/hlavní myšlenka se mi líbily. Herecké výkony mi přišly takové zvláštní; Winsletová hrála dobře, přesto nijak převratně, Fiennesův výkon byl značně rozpačitý, ale zaujal mě David Kross, který mě sice z počátku štval už jen svojí přítomností, ale pak jsem si na něj zvykl a začal mu jeho roli opravdu věřit. Tenhle film není pro každého, přesto si myslím, že je rozhodně zajímavý a zaslouží si zhlédnout a zamyslet se nad jeho tématem. (25.04.2009)

Nesmyslně vystavěné vyprávění o něčem, co je dost chucpe vyprávět. Všichni samozřejmě musí vědět, co je Hanna zač a proč se jí předčítá, což dojde každému z traileru, nebo z prvních scén - takže, kde má být nějaké napětí, z čeho by vzniklo? První hodina = smrtící nuda a čekání na zjevné zvraty. _________ No a potom máme začít litovat starou bábu jen proto, že ji hraje špatně namaskovaná Kate Winslettová, nebo proto, že ji kdysi omylem miloval hlavní hrdina? Ani jedna z hlavních postav není nijak hlouběji propracovaná, obě jsou to jen vykalkulované ploché figury, které slouží v jakési hodně perverzní úvaze, která popírá sama sebe. Když vám film ústy jedné z postav řekne, že z určitého tématu nevytěžíte katarzi, a přitom se poslední stráášně roztahaná půlhodina snaží dojít jistého rozhřešení, vzniká protimluv jak vyšitý. Dokonale typické pseudoumění, učebnicový midcult. (21.04.2009)

„Je TOTO láskavosť?“ Daldryho sa (napriek fantastickému BILLYMU ELLIOTOVI) bojím (HODINY), ale toto ma dostalo. Pritom „letný“ začiatok bol (napriek sexu) skôr nudný. Až počas súdneho procesu sa to rozbehlo a v dobrom rozporuplný a kontroverzný Daldry (vážim si, ak niekto nepotí lacné frázy, ale REÁLNE sa snaží pochopiť zlo v nás) tesá do kameňa jednu scénu na zamyslenie za druhou. V jeho nebezpečne inteligentnej réžii sa zrazu zo ženy, ktorá v mene SS posielala ľudí do plynových komôr, stáva obeť, kým zo spravodlivého sudcu bábka nahnevaného ľudu a z obetí, ktoré sa z koncentračného táboru dostali živé, ľudia, ktorí keď sa pozrú do zrkadla, uvidia len inú formu brutálneho, beštiálneho zla. (27.05.2011)