Chlapec v pruhovanom pyžame

Ten konec celého filmu rozdýchávám ještě teď a stále je mi z toho závěru velmi nedobře. Jestliže ve mně nějaký film dokáže vyvolat takovéto pocity a doslova mě položit na kolena, tak prostě není o čem diskutovat. Ale hezky postupně. Tenhle film začíná naprosto idilicky, a odhadem polovina filmu skutečně relativně idilická je. Dokonce i když začne malý Bruno chodit k plotu koncentračního tábora a povídá si se židovským chlapcem Shmuelem, tak je film stále ještě idilický a dalo by se říci pro celou rodinu. Jenže to, co se zdálo idilické, se postupně mění v noční můru a tísnivá atmosféra nabírá na intenzitě, aby nakonec vygradovala do konce, který se sice nabízel mezi možnostmi, jak film skončí, ale přesto jsem v tento závěr nevěřil, přišel mi jako nejméně pravděpodobný. Jenže on ten konec přišel a bylo to ještě horší, než jaké jsem si to představoval. Ten pocit úzkosti, který jsem měl během posledních deseti minut, to bylo něco šíleného. Takhle psychicky i duševně špatně mi u filmu už dlouho nebylo. Pociťoval jsem stísněnost, úzkost, strach, prostě vše, čím se dá vyjádřit absolutní zděšení. Takhle šílený konec filmu už nechci nikdy zažít. Ještě teď se mi z toho svírá žaludek a pociťuji úzkost, jen si na ten konec vzpomenu. Dá se říci, že za ty dva dny, které od zhlédnutí uběhly, jsem ten konec stále ještě nerozdýchal. A myslím, že je snad zbytečné cokoliv dalšího dodávat. Snad jen, že David Thewlis předvedl obdivuhodný výkon, kdy jednu chvíli jsem ho měl rád a druhou chvíli jsem ho nenáviděl, a takhle se to měnilo pořád dokola. Obdivuhodný výkon. Zkrátka nemohu jinak, než film ocenit pěti hvězdičkami, protože když mě nějaký konec filmu dokáže takhle šokovat, tak si zaslouží také pořádně ohodnotit. (05.04.2010)

Citlivé, naivné až ľahko gíčovito americké videnie holocaustu „pre celú rodinu“ (aj vďaka sladkému Hornerovmu klavíru). Čo by nemuselo byť na škodu veci, keďže je o detskom vnímaní sveta. Dokonca by mohlo byť vhodné pre základné školy, kde by žiakov zaujalo viacej než nudné učebnice. Identifikovali by sa perfektne s hlavnou postavou. V mojich očiach ale film stráca na dôveryhodnosti preto, ako lacnými náhodami (zvratmi) v scenári si vypomáha na ceste k srdcervúco-tragickému finále. Sladkobolný kalkul, ktorý sa s prepracovaným scenárom mohol v rukách Hanekeho či Polanskeho stať veľkým filmom. (06.01.2011)

Knihu neznaje, spojlery nezatížen a s připravenou jedovatou slinou o citovém vydírání na jazyku, jsem se směle vrhl na další filmový holocaust. A k mému překvapení bylo všechno jinak. Dětský pohled nacistova synka na ostnatý drát měl v sobě hodně zábavného, instruktážní film o prázdninovém lenošení v lágru byl vynikající a já musím ocenit autora za jeho koule, které nenechaly alibisticky usnout děj někde na cestě mezi židovskou proměnou z pevného skupenství v plynné. (03.10.2012)

Detský pamätník v jeruzalemskom múzeu holokaustu Yad Vashem má podobu nedokončeného domu. Predstavte si, že privediete na svet dieťa. Je to ako začať stavať dom. Dáte do toho všetko, obetujete všetko najlepšie zo seba. A niekto to zničí, nedovolí dielo dokončiť. Každý, kto bol vo vnútri toho pamätníka, na to len tak nezabudne. Rovnako ako na tento film. (16.04.2018)

V ponurém příběhu očima malého německého chlapce Bruna a jeho židovského přítele Shmuela za druhé světové války dávám zcela za pravdu anglickému filozofu John Stuart Millovi, který kdysi prohlásil: Rčení, že pravda vždy zvítězí nad zlem, je hluboký omyl, který lidé opakují pořád dokola a je pouhou otřepanou frází. Tento fiktivní, ale o to více dojemný příběh to zcela potvrzuje. Síťoví ostnatých drátů nestvůrných lágrů, které sloužily jako vyhlazovací prostředek pro lidi, pod širým nebem, z nichž se zvedal temný kouř krematoria a pocit těch, kdo byli bezmocně hnáni na smrt bez identity a soucitu uprostřed davu vzájemně si neznámých, musel být nesmírně krutý. Jen pomysleme, že dobří trpěli a zlí si užívali, třeba německý nacistický lékař Mengele, který během druhé světové války vykonával na dětských vězních hrůzné experimenty, umřel ve vysokém věku v latinské Americe obklopen blahobytem. Bohužel i dnes běhá po světě spousta militantně smýšlejících magorů a megalomanů, kteří najdou vždy dementní pomahače k použití síly, bez ohledu na lidské životy. Zbývá zmínit se ještě o natáčení filmu, které probíhalo v budapešťských ateliérech, a za kulisu Berlína posloužila přímo část města. A úplně nakonec slovo o hudbě její vznešeně smutná melodie mi zní v uších i dlouho poté co jsem zhlédnul tento film. (27.02.2009)