Spálené životy

Nepříjemně skládaná mozaika se žádnou, ale naprosto žádnou pointou - to jest vážně otřesná kombinace. Arriaga se navíc svou vlastní skokovou medicínou docela dobře opil. Totiž když Mariana svý dcerce vykládala, že se ve svých 16 letech bála, že dopadne jako ona, asi tim přece nemyslela tu jednu neúmyslnou vraždu, jako spíš svou děvkovitost o pár let později ... hm? Jako by se scénář spichoval na koleni během dvou tří dnů, vážně. Jedinym pořádnym pozitivem pro mě teda zůstává normálně vyspělej výkon debutantky Jennifer - protože Zimmer s Theron se vskutku nepředřeli a Basinger ukázala tak maximálně něco málo z ochotnický tvorby muzea Madame Tissaud. (06.08.2013)

- menší spoilerování - Spálené životy jsou film, kterému bych chtěl dát pocitově nejvyšší hodnocení, ale ve skutečnosti to udělat nemůžu. Režisér Arriaga, scenárista všech těch Iñárrituových filmů s paralelními dějovými linkami, které se pak v určitém bodě protnou, vystavěl podobným způsobem i svůj režijní debut. Co se však zprvu zdá být vyprávěním paralelním, to se postupně ukazuje jako příběh o jedněch a těch samých lidech, jejichž osud je vyprávěn záměrně nelineárním způsobem. Tady podle mě vyvstává klasická otázka: Je zapotřebí ten příběh vyprávět způsobem, který nejprve mate diváka, aby mu v určitém bodě připravil wow efekt prozření? Nemůžu se totiž zbavit pocitu, který mi říká, že to je celé až moc velký kalkul a snaha na diváka levně zapůsobit. Zároveň mi to ale k pojetí celého filmu tak úplně nesedí. Příběh sám o sobě je zajímavý a troufám si říct, že by byl ještě působivější, kdyby byl odvyprávěn klasickým chronologickým způsobem. Tvůrci i divák by se tak mohli soustředit čistě na drama uvnitř samotného děje bez odvádění pozornosti zvolenou formou. Ten zoufalý osud všech přítomných postav mi silně připomínal filmy Andreje Zvjaginceva (úvod filmu navíc svojí lokací a náladou připomíná jeho Leviatan) a právě ta všudypřítomná niterná tragičnost je podle mě tím hlavním tahounem celého snímku a je i tím, co ve mně asi ze Spálených životů zůstane. Arriaga má k dispozici výborné herce, ale i mezi nimi podle mě jednoznačně vyčnívá výkon Jennifer Lawrence v jedné z jejích prvních rolí. Elswitova kamera výborně pracuje s lokacemi a jejich vlastnostmi a vhodně tak dokresluje atmosféru vyprávění. Ve výsledku mám tedy Spálené životy tendenci chválit, nicméně zvolená narativní forma je pro mě jediným, ale docela výrazným otazníkem celkového dojmu. I tak je ale Arriagaův režijní debut výrazným filmovým zážitkem. 7/10 (22.07.2018)

Hans Zimmer už zvládl složit lepší hudbu a Charlize Theron s Kim Basinger zahráli daleko, ale daleko lepší postavy než to, co jsem mohl vidět tady. Kromě toho samotný režisér si připravil směsici příběhů, které měli splynout v jeden tak, jako se povedlo například ve filmu Babel. Všechno, co tenhle film obsahoval už jsem v jiném podání viděl a vyznělo to daleko líp. Nápad by špatný nebyl, ale tak nějak to všem, co se ve filmu objevili, nesedlo. (27.07.2011)

Geniální scénárista „volné“ trilogie (kterou mám hóóódně rád) Amores Perros, 21 gramů a Babel napsal a dokonce i sám zrežíroval další neméně zajímavý, emotivní, podmanivý, ale hlavně lidský a dostatečně uvěřitelně vyznívající příběh. Opět mozaikovité vyprávění je v tomto případě vlastním klíčem k samotnému příběhu – upřímně mě první půle nijak zvlášť nenadchla a bál jsem se, že film bude pokračovat v (do té doby) neopodstatněném duchu zoufalství a prázdnoty svých postav, přičemž pointou bude nějaké neštěstí (třeba hromadná bouračka). Nicméně poté jsem byl opravdu rád, že jsem se mýlil.)) a dostal pointu jako hrom, nad kterou jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a uznale pokyvoval scénáristickému umu Guillerma Arriagy. Jediná výtka by se snad týkala režie. Možná to vlastně není ani tak úplně výtka, spíš nutné srovnání Inarrituova režijního přístupu s Arriagovým. Ve zmíněné trilogii (Amores Perros, 21 gramů, Babel – zejména se to týká její prostřední části) dokázal totiž Inarritu především pomocí protřelé kamery a záběrů ze zdánlivě nezajímavých nebo extravagantních úhlů ještě více podtrhnout emotivní a psychologickou hloubku příběhu – v tomto ohledu je Arriaga „pouhým“ režírujícím scénáristou. Na druhou stranu lze považovat Arriagův režijní přístup za příjemně civilní, „čistý“ a se zvoleným tématem vcelku korespondující, leč možná příliš umírněný a ukolíbaný téměř jistým faktem, že o adekvátní emocionální účinek se postará samotný scénář. (26.11.2010)

Spálený přívěs, pouštní krajina, vyprahlá srdce a imunita vůči bolesti - první dojmy s náznaky kvalitní podívané, z které se však vyklubala hra na slepou bábu s průhledným šátkem. Mladší sourozenec Babelu - ač nezapře podobu, dobrá polovina dědičných vloh staršího bratra mu není dána a tak k jeho příběhu lásky, zrady a odpuštění zůstávám zcela rezistentní. K příznivějšímu hodnocení by čistě teoreticky mohlo dojít přeobsazením Kim Basinger, která svým prázdným obličejem nemá šanci dobře zahrát, k snaze Jennifer Lawrence nemám námitek a přítomnost standardně výborné Charlize Theron tak zůstává jediným důvodem, proč Spálené životy vidět. (24.05.2013)