Proudy lásky

První seznámení s tvorbou Johna Cassavetese. Bude to jeden z těch režisérů, na jejichž filmy musí být správné rozpoložení, aby sedly. Pomalu se rozvíjející příběh dvou sourozenců, kteří jsou oba ztroskotaní a semletí životem svým specifickým způsobem - vyhořelý spisovatel/bohém alkoholik a maniodepresivní rozvedená matka, které nesvěřili dceru do péče. Melancholické, humorné, osamělé. "Is love a continuous stream?" (04.03.2022)

Opravdu velice "osobní" Cassavetes a také svým způsobem jaksi optimistický, použil bych snad i slovo sentimentální, i když ne v tom běžném pejorativním smyslu. Cassavetes již tehdy věděl, že mu nezbývá příliš mnoho let a aniž bych byl příznivcem vnášení personálií autora do výsledného díla, na filmu je to znát - a to jeho ne vždy tak dobře skloubeným rozštěpem mezi scénami pesimistické beznaděje a optimistického nevzdávání se života bez lásky. Na jedné straně klasický Cassavetes - samota, trapnost, nuda, alkohol, jež lezou na mozek (Cassavetes ve filmu občas připomíná Gazzaru z "Čínského bookmakera", Rowlands zase připomíná "Ženu pod vlivem"). Na druhé straně až groteskní scény cíleně komediální (Rowlandsová a její kufry). Mezi tím leží střední pásmo komediality, z níž mrazí - opět klasický Cassavetes - v níž se postavy zoufale snaží přesvědčit sebe samé o tom, že štěstí je možné. Otázka zní: proč ve filmu vyvstávají ony uvolněné scény? Asi právě proto, že autor v tušení konce nějak nechtěl na ten "optimismus" a naději zapomenout, myslím si. V tom by nebyl problém, kdyby tyto scény (podle mne) tak trochu nerozbíjely sevřenost celého filmu a oproti jiným C. filmům vytvářely dojem autorské a scénáristické nejednotnosti, jež se dá vysvětlit právě jen poukazem k něčemu mimo film samotný. (30.07.2015)

Proudy sr... ale nebudu sprostý. Jak jsem viděl duo Cassavetes, Rowlandsová, stopáž dvě a půl hodiny, věděl jsem že bude zle. A bylo, sledoval jsem to 3 dny. Slušné drama má postavy, které jsou zajímavé, ideálně je máte rádi a něčím zajímavý příběh který někam směřuje. Proudy lásky mají ožraleckého děvkaře co je schopný vzít syna do Vegas, zavřít ho do hotelu a vyrazit za děvkama. A k tomu naprosto pošahanou ženskou, za kterou mě bylo trapně (nákup zvířátek, žertovné předměty u bazénu). Příběh je sled jejich pinožení životem, na konci režisér rezignuje na jakoukoliv návaznost či smysl (balet) a hrdinka se vrací k rodině, protože se ji zdálo, že se usmířili. 1* protože odpady jsou pro amatéřiny typu Božská těla, ale nevím zda podobné filmy pro verbalovy "artové hnědopichy" nejsou ještě horší. (07.09.2024)

Z celého filmu bolo cítiť zaujatie Johna Cassavetesa pre vytvárané dielo. Genu Rowlands, s tvárou Slávky Budínovej, som si všimol už v predchádzajúcom filme a zaujala ma aj v tomto. Určite je to výnimočný film, problémom však je, že väčšiu radosť pociťoval pri jeho tvorbe John Cassavetes, než diváci pri projekcii. Je zrejmé, že nebolo s kým sa stotožniť, ale tiež nebolo veľa okamžikov, keď som mohol obdivovať ozajstné filmové umenie. Môj celkový dojem bol, že sledujem film pred zostrihom. (21.05.2012)

140-minutová óda na marnivost, flákačství, nezodpovědnost, alkoholizmus a mentální rozháranost, která si hraje na ódu na složitost vztahů a hledání či udržení si lásky v nich. S postavami, které první půlhodinu baví poznávat, pak začnou nudit a nakonec soupeří o post nejotravnějších a nejnesnesitělnějších v historii obecně dobře hodnocených filmů (nechápu!). Zkrátit na polovinu a před závěrečnými titulky je nechat všechny tragicky umřít, by film vytáhlo na 3*. Příběh, jaký bývá například v rukou jemnohumorné černé finské komedie milým a s postavami sympatizujícím, se zde v rukou Cassavetese stává nedokoukatelným. Jiné jeho filmy mám přitom rád. [KVIFF] (06.07.2024)