Frankenweenie: Domáci maznáčik

Frankenweenie není v žádném případě špatný film. Není ani nudný. Je krásně naanimovaný a Sparky je neskutečně roztomilý. Jenže. Na toho starého Burtona, kterého už posledních pár let postrádám, je to bohužel málo. Chybí tomu to, co ho vždy zdobilo. Vnitřní kouzlo, srdce, mojo, cokoli, co vám dá ve filmu tu pocitovou nadstavbu. Burton to uměl. Třeba to ještě najde. 6/10 (09.09.2014)

Naprosto zbytečné vytahování starých kostlivců ze skříně. Už krátkometrážní Frankenweenie mi přišel na svou půlhodinovou délku neskutečně natahovaný, jeho celovečerní podoba je proto přílišnou snahou vecpat mezi tři minuty děje mnoho načechrané vaty. Ta je však obalena do odkazů a citací starých monster klasik, tak mohou nekritičtí Burtonovi fanoušci zase hlásat něco o návratu režiséra do dob někdy před Alenku. Já v tom ale bohužel až na další obšlehnutou stylizaci a typické trademarky nevidím nic, co by Frankenweeniemu, jakožto Burtonově srdeční látce, dodávalo něco životného, zkrátka cosi, u čeho se mi nechce při vší té předvídatelnosti každých pět minut kontrolovat hodinky. Jediný bod se dá uznat za odvahu - pustit do kin černobílý stop-motion animák, to si může dovolit zřejmě jen jediný režisér na světě. (26.12.2012)

Tim Burton je zpátky a v duchu své ústřední dětské postavy oživuje své dávné umělecké mrtvolky. Téměř třicet let starý krátkomentrážní kraťas Frankenweenie se dočkal napojení na Burtonovy bleskosvody a v jeho laboratoři se zrodil nový celovečerní snímek, příběh víceméně zůstal, změnila se forma, hraný kraťas se proměnil v tak typickou Burtonovskou animovanou poctu brakovým béčkům 30. až 50. let., s obrovským množstvím popkulturních odkazů a aluzí k mnoha legendárním černobílým americkým filmům - v první řadě jde samozřejmě o poklonu klasickému hororovému snímku Frankenstein. Tak typická makabrózní poetika, kombinovaná s poetikou pokleslých žánrů, hororů a sci-fi z úsvitu hraného zvukového filmu, kde je ještě patrný silný vliv expresionismu (práce se světlem a stíny, podhledy zdola a podsvícení tváří atd.), morbidní příběh, stará dobrá ruční animace, kdy věci mají své stíny a figurky takovou tu nezaměnitelnou kinetiku, vynikající hudba Burtonova dvorního skladatele Danny Elfmana. Je fascinující sledovat, jak se za těch 30 let vyvinul Burtonův cizelovaný styl (a jak se protl s image studia Walta Disneyho). Škoda jen toho finále, které bylo víc pompézní, než by se možná slušelo, neboť se tak stalo na úkor originality. (23.12.2012)

Nevěřila jsem tomuto filmu, hlavně jsem už teda přestala věřit Timu Burtnovi, ale překvapil mě. Tento film má totiž srdce. Ze začátku na mě silně dýchala atmosféra Střihorukého Edwarda. Ano, je to ten klasický rodinný doják, není zde vůbec nic nového, film je strašně předvídatelný a Burton nedokázal nasazenou laťku a atmosféru ze začátku filmu udržet až do konce, bez mučení však přiznávám, že jsem měla na krajíčku. (25.12.2012)

Přišlo mi, jako kdyby si s tímto filmem Tim Burton natočil něco, co si přál už hodně dlouhou dobu. Animovaný film přesně v jeho režii o domácích mazlíčcích a také o tom, co to pro děti a jejich rodiče znamená, když jim někdo takový umře. Prošel si tím asi každý, včetně mě. Možná právě i proto jsem si k téhle pohádce-nepohádce udělal takový vztah. A musím říct, že závěr opravdu krásně vyburcoval. (11.12.2013)