Obsahy(1)
Dramatizaci Dostojevského románu vytvořil filmový a divadelní režisér Evald Schorm na konci 70. let pro Divadlo Na zábradlí. Poté, co po šedesátých letech nuceně skončila jedinečná éra režiséra Jana Grossmana, vzniklo v době nejtužší normalizace další významné období tohoto divadla, které výrazně ovlivnil svým příchodem v roce 1976 právě Evald Schorm. Režisér, kterému bylo znemožněno věnovat se filmu, se z oblastních divadel vrátil do Prahy. Obklopil se tehdy řadou začínajících, mladých, talentovaných, dnes slavných herců a vytvořil řadu nezapomenutelných inscenací. Jednou z nejvýznamnějších jsou Bratři Karamazovi. Režisér si ke spolupráci vybral herce K. Heřmánka (Dimitrij), J. Bartošku (Ivan), P. Zedníčka (Aljoša), L. Mrkvičku (Smerďakov), J. Preissovou (Grušenka), L. Geprtovou (Kateřina). A především – životní roli dostal v tomto představení kabaretní herec, komik Vlastimil Bedrna jako otec Karamazov a ďábel v jednom. Otcovražda je zřejmá, jen není jasné, který ze čtyř bratrů vraždil. Kriminální linie, filosofické myšlenky o životě bez boha a hodnot, o tom, jak si nejbližší ubližují, o jizvách, které zůstávají, o smyslu bytí… vše a ještě víc je v příběhu lásky Míti ke Grušence, nenávisti Míti k otci, lásce Ivana ke Kátě, Aljošově všeobjímajícím pochopení, Smerďakovově frustraci... Klasické dílo geniálního ruského prozaika představuje hlubokou psychologickou sondu, kterou autor sestoupil až na samé dno lidské duše a v divadelním tvaru vzniklo naprosto svébytné, divadelně i filozoficky neobyčejně účinné dílo... Představení mělo premiéru v roce 1979 a Československou televizí bylo zaznamenáno o dva roky později. Stalo se inspirací například pro Dejvické divadlo, které využilo Schormovy dramatizace rozsáhlého románu ve své inscenaci (premiéra v roce 2000). (Česká televize)
(viac)Recenzie (29)
Dostojevského román miluju, a některé jeho dramatizace se mi líbily. Bohužel to není případ této verze Evalda Schorma, která si z bohaté látky vybírá spíše ty pro mě méně zajímavé fragmenty, a ducha předlohy trochu deformuje. Afektovaný, expresionistický, až "uřvaný" přednes tomu také nepřidává, byť právě jedině díky sehranosti kvalitního ansámblu Na zábradlí má cenu tento záznam vidět. ()
Mimořádné drama a mimořádné představení. Z hereckého souboru mně nejvíc zaujal Vlastimil Bedrna (známý spíš jako dabér Homera v seriálu The Simpsons) v roli táty Karamazova. V reakci na další komentáře - Zedníček se pochopitelně ve své roli neocitl náhodou, natož omylem - tvořil tehdy spolu s Bartoškou a Heřmánkem nerozlučnou trojku a repertoár na nich stavěl. Byli dokonale sehraní a obsazení Karamazových z pohledu režiséra nemohlo dopadnout jinak. Celkový dojem 90 %. ()
Přiznám se, že ruští autoři jsou pro mě poněkud složití na pochopení. A kromě Any Kareniny, kterou jsem četl, mě nijak zvlášť nikdy nezaujali. Bratři Karamazovi nejsou výjimkou. Přestože skutečně Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokázal sejít až do největší hloubky lidkého bytí a duše jako takové a dokázal vystihnout složitost rodinných vztahů, těžkými monology a složitostí pochopení vazeb a myšlenek jeho hrdinů mě prostě nezaujal. To nic nemění ale na tom, že je to světový autor. Co se nelíbí mě, líbí se milionům jiných. V tomto divadelním představení pak excelují herecké hvězdy a zvláště mě potěšil Vlastimil Bedrna, kterého jinak člověk zná jen z filmových komedií, kde měl převážně malé role. ()
Dostojevského psychologický pohled na základní lidské archetypy v kultovní dramatizaci Divadla na zábradlí. Klasický čtyřlístek Mrkvička, Heřmánek, Bartoška, Zedníček. Dost možná životní role pro Vlastimila Bendrnu. Nepodbízivá Libuše Geprtová a za mne překvapivě nejlepší Jana Preissová. Tohle je vysoká škola divadelního herectví, které asi není určená pro masového diváka. ()
Silně expresivní herectví a depresivní scéna podtrhují mravní rozklad rodiny Karamazových a jejich okolí a zvýrazňují démony které si všichni nosí v duších. Jediný skutečně čistý je Aljoša a jenom on je také nositelem naděje. Osobně bych ale uvítal trochu méně přehrávání a ukřičenosti a větší snahu o psychologickou drobnokresbu postav. Představení se rozbíhá zpočátku hodně pozvolně, ale postupně graduje až k patřičnému závěrečnému vyvrcholení. ()
Reklama