Vykúpenie z väzenia

Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších filmů z vězeňského prostředí. Avšak i tady najdu několik věcí, které mi hodně vadily. Ze všech věcí mi úplně nejvíce vadil sestřih hlavního hrdiny před vstupem do skinheadclubu. Dále se nehodlám smířit s ubohým koncem. Doufal jsem, že si někdo opět prokope kilometrový tunel kartáčkem na zuby. Přivolání jednoho vrchního šaška, který je čirou náhodou největší kamarád nejobávanějšího zločince v USA to byla tedy slabá náplast. V předposlední řadě jsem zde postrádal anální znásilnění, protože to do každého vězeňského filmu zkrátka neodmyslitelně patří. A v řadě úplně poslední mi není naprosto jasné, jak se může člověk odsouzený za neúmyslné zabití dostat mezi sériové vrahy. Z toho pozitivního bych rád zmínil zvukový doprovod několika scének, pár potyček a slušný výběr postav. Na 3* mi to bohatě stačilo. (08.07.2013)

Co se týče Felonu, tak ano, je to jedno velké klišé, ale příběh vychází částečně ze skutečných událostí, a hlavně – není život a realita také jedno velké klišé? Neměli bychom vinit spíše ty filmaře, kteří do svých příběhů, často nepřiznaně, přimíchávají kdeco a svým fištrónem balamutí diváky. Ke kladné odpovědi existují čtyři pádné důvody: (i) Za prvé jsou klišé a opakované stereotypy, spíše než údělem konzervativních filmařů, důsledkem tautologické logiky – pokud chceme například vědět, co určuje western a zařadit určitý film do žánru westernu, musíme analyzovat určitý počet určitých filmu, ale jak poznáme, jaké filmy máme analyzovat, pokud už neexistuje určitá definice westernu? (ii) Za druhé se každý tvůrce rodí do doby, kde klišé existují v tisících exemplářích a kde opouštět jedno klišé znamená pouze přimykat se ke druhému. Ano, jsou tu filmoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat kinematografii tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, všech klišé, a mají pocit, že představují avantgardu, která z kinematografie vymetá nepotřebné haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, nikoliv okysličení a oživení. (iii) Dále by se dalo namítnout, že i když kinematografie odpovídá potřebám publika, jež vyžaduje rychlou a snadnou rekreaci po odcizující práci, fantazijní únik před její monotónností, neměli bychom zapomínat, že umění nemůže být zdrojem poznání a krása (dle Tarkovského) symbolem pravdy, pokud dočista opustí realitu. (iv) A za čtvrté, byť jsou obecně klišé chápány jako něco hanlivého, jako řemeslničina stojící na protější straně vůči uměleckým počinům, domnívám se, že takové chápání filmů je mylné a nespravedlivé. Tenhle dalekosáhlý omyl a past, do které se lapili společně s publicisty i akademici, vychází z chybného ztotožňovaní filmů, pokládaných za svého druhu literární díla, s příběhem a z opomíjení filmového jazyka. Kritik tedy kupř. zmíní u filmu XY „staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočarou režii“, ale dál to nerozvádí, nejde hlouběji, neptá se, jak je toho dosaženo. Zde nezbývá než vzpomenout Jana Němce, který si čtrnáct dní u střihacího stolu záběr po záběru pouštěl Bressonův snímek K smrti odsouzený uprchl, zapisoval si obsah záběrů, zkoumal, kde jsou celky, kde polodetaily, co rekvizity, kdy a kde se objeví ten který předmět, a tím se naučil filmovému jazyku. Filmový jazyk, filmová gramatika, je něco, u čeho ale vůbec nezáleží na tom, zda-li je film artový, nebo mainstreamový. Pokud natočí kterýkoliv kameraman úžasnou pětiminutovou scénu a umístí ji do žánrového filmu, nikdo tuto scénu nezaznamená. Naopak z rutinních scén poskládaný film, za kterým stojí vynikající scénář, to je něco, na co akademik, kritik i divák slyší. Ovšem to je fatální pominutí, které zdiskreditovalo už stovky filmů a které se táhne kinematografií, co je stará. (13.08.2009)

Na jedné straně moc, moc hodný vězeň a na druhé moc, moc zlý policista - Felonem vytvořené prostředí sdílí s realitou jen málo společného, je umělé a citově manipulativní, naštěstí však nikoliv sterilní a tak i navzdory své přetvářce dokáže vyplodit atraktivní příběh, na který se zkrátka "dobře kouká". Princip filmového světa a způsobu tlačení připomíná Ondskan, nebo Klass, ale Felon působí více "zfušovanějším" dojmem díky průměrné režii, trochu vtíravé hudbě a ukvapenému happy endu. Ovšem na druhou stranu oplývá chlapským nábojem alespoň v základech reflektujícím změnu z milujícího taťky na nasranou bestii. Charaktery sice i tak zůstávají dvourozměrné, ale za Val Kilmera dík. 6/10 (04.02.2010)

Felon je z filmů, kde se nedá přehlídnout levnej peníz a mockrát omletej vězeňskej model, ale možná právě dík tomu, jak je prostej a odevzdanej, že nesklidí ani vavříny ani nenaplní kasy, působí upřimně a to tam cítím jako největší vklad. Hned po něm jsou to pánové Dorff a Kilmer se svými špičkovými výkony. 3,5 *. (24.09.2008)

Kdyby od poloviny filmu nebylo naprosto jasné, jak která postava těsně před závěrečnými titulky dopadne. Kdyby tu "dobré" a "špatné" postavy nebyly odděleny tak tlustou a viditelnou čarou, že ji musí zaznamenat i nevidomý. Kdyby celková atmosféra byla o něco klaustrofobičtější (třeba tím, že bychom jako Wade nikdy neviděli, co se děje mimo věznici). Kdyby příběhová linie byla propracovanější. Pak bych možná mohla tvrdit, že je Felon alespoň nadprůměrný film. (21.08.2012)