Duna

ZÁŽITEK. Stává se to jednou za pár let, že usednete v kině do sedačky, díky předloze tak nějak tušíte, co vás čeká, ale po pár minutách se všechny představy začnou bortit, protože všechno, co se na plátně děje, vás bezpodmínečně na 155 minut uhrane. Ani jedno políčko filmu nepřišlo nazmar, syntéza obrazu a zvuku na maximu, gigantické vesmírné koráby ohromují stejnou měrou, jako vás intimní příběh mladého mesiáše rozechvívá. Lidé, kteří tomu u Warnerů věřili, a přiklepli ten šílený rozpočet, jsou mí osobní hrdinové kapitalistického hazardu filmového byznysu. Jakákoliv objektivní kritika jde mimo mě. Spolu s Interstellarem stavím Dunu na piedestal nejlepších sci-fi 21. století. (11.01.2022)

Je úplně jedno, zda je zrovna na plátně někdo z rodu Atreidů nebo kmene Fremenů, protože jsou nemastní, neslaní, ztrácel jsem se, kdo je kdo, a bylo mi jedno, zda je za pár okamžiků něco rozcupuje. Hraje se tu naprosto na vážno, mnohé prvky tvůrci opentlují pompou, abychom měli pocit, že jde o něco revolučního. Nejde. Prostě leccos šponujeme do kritické důležitosti, abychom neměli prostor polknout. Navíc Denis Villeneuve je pro mě druhý Christopher Nolan: ukrutně vážný tón, ale hrozně studený. A do sebe zahleděný – sedící si na svém egoistickém vedení. Samozřejmě tím nerozporuju, že oba mají pro sci-fi vizuály nedostižný cit. Jde mi ale o to okolo. Protože v průběhu děje prostě přijde určitý moment, kdy divák řekne „dost“, a začne být netečný v přemýšlení. Navíc nikdy není nejlepší vizitkou, když se v průběhu filmu dívá na hodinky. A tady to rozhodně nebylo jednou. První hodina působí roztahaně, ale ano, rozhodně má omračující audiovizuální stránku, kdy zejména zvuk je naprosto dokonalý. Jenže pak jsem čekal něco víc. A zážitek nepříjemně slábnul. Neměl co emočně zúročovat, dějově mě to nepohltilo a pár desítek minut po projekci jsem vlastně neměl nad čím přemýšlet. Chápu, že jsem v menšině, ale tak to prostě u mě je. (23.10.2021)

Duna přišla z hlediska filmového průmyslu v pravý čas, aby podpořila živořící kina a zvedla zájem o velkolepé výpravné podívané určené primárně pro velká plátna. Pro tuto kategorii je volba kanadského vizionáře na post režiséra ideální a nutno podotknout, že Denis (nejen) má očekávání naplnil do puntíku. Film vypadá a (ne)funguje přesně tak, jak jsem předpokládal. Můj vztah k předloze formovalo setkání s Lynchovou Dunou, která byla velmi problematická už v době natáčení a odstupem let vypadá bolestně brakově a směšně. Motiv bezmála půlkilometrových červů brázdících písečné duny a pohlcujících obří těžební stroje je pro mě neskousnutelný v jakkoliv vytříbeném podání a především - obecně nemám v oblibě fantasy kombinované s karikaturou sci-fi žánru. Kosmické lodě a důmyslné stroje ve spojení s mystikou a magií, které infikovaly a znehodnotily podstatnou část sci-fi žánru, mě iritují a prapůvod téhle degenerace spatřuji právě v Duně. Za to zkrátka Herberta pochválit nemůžu. Pravda, Duna není Star Wars, aspoň ne v tom smyslu, že svět SW je určený dětskému a dětinskému publiku, kdežto Duna má ambice oslovit především odrostlejší teenagery, ale díky Villeneuvovu špičkovému řemeslu je možné ji považovat za ideální rodinnou podívanou současnosti. Jak jsem už předeslal, když na mě scénárista vyrukuje s "hlasem" či "silou", dělávám čelem vzad, nemám rád používání náboženských motivů a la příchod Spasitele. Duna je navíc zřetelně ovlivněna islámskou apokalyptikou. A poslední výtka, nelíbí se mi filmový svět, kde dojde k útoku elitních superbojovníků, aby byli v počtu několika desítek následně v osobním souboji zmasakrováni hrdinou, který chápejte je ultrasupercool bojovník, zkrátka neskutečný borec. Zač tedy slabá 4. hvězdička? Protože mám rád spojení Villeneuvova smyslu pro monumentální obrazy a stejně monumentální soundtrack a jsem Villeneuvův velký fanoušek. Protože chápu, že Dunu světová kinematografie potřebovala. Protože návštěva kina pro mě tentokrát byla společenskou událostí v podobě přítomnosti mé dcery, jejíž okouzlení snímkem se trochu přeneslo i na mě. Celkový dojem: 70 % s tím, že pokračování Duny  bude bez mé přítomnosti. Už mi nemá co nabídnout, ani mě čím překvapit. (07.11.2021)

Hele, dejme tomu, že většinu současných filmů nemusíte nutně vidět v kině. Jejich vizuální stránka není dostatečně zajímavá, či obrazově sofistikovaná, chybí jim něco, co by vám přivedlo mrazení v zátylku, takové to příjemné mravenčení, nemotivuje vás to vidět na velkém plátně, případně to jsou rovnou tupé omalovánky pro týnejdžery (ups, slyšel taky někdo Marvel?). Takže vám bohatě stačí velká TV doma, případně monitor, pokud jste opravdu nenároční diváci. Ale Villeneuvova Duna, ach bože, to je úplně jiná liga, to je film, pro který se staví velké sály a velká plátna. Takováhle obrazová epika tady nebyla od …… no možná od Nolanova Interstellaru, a co se týče uchopení génia loci pouště, jejich čarokrásných dun a rozpáleného písku, něco podobného tady nebylo celých 60 let, kdy měl premiéru – jak Steven Spielberg prohlásil „zázrak filmu“ – Leanův ´Lawrence z Arábie“. A i všechno kolem v Duně je triumf filmového designu, netuctová architektura velkolepých rozměrů, design interiérů, který dokresluje fantastické obrazové kompozice. A do toho neuvěřitelně dobrej casting, nejvíc nadšený jsem byl z Chalameta, přesně takhle jsem si představoval Paule Atreidese. Další důvody, proč tohle je film pro kino – mocná dunivá Zimmerova hudba (kvalitní audio set neprostou nutností) a pak prostý fakt, že Villeneuve rád točí v šeru, v noci, takže velká část filmu je potemnělá a tady si Villeneuve hraje se světlem a stíny a zlověstným příšeřím. Doma na počítačí uvidíte leda velký hovno. Takže vám závěrem dám takové malé, příjemné přátelské popíchnutí – pokud na základě toho zmíněného hovna chcete hodnotit takovouhle obrazovou epiku, tak jste idioti (bez smajlíku). (21.10.2021)