Duna

Bude to znít zaujatě, ale běžte na to do kina. Jedině tam totiž "Duna" správně duní a naplní svou podstatu krajně senzorického díla. Impozantní výjevy gargantuovských proporcí, kde lidské postavy zpřítomňují svou malost vůči rozlehlému okolnímu prostoru, který se marně pokouší si podmanit, se snoubí s takřka permanentním zvukovým masivem, který dotváří hmatatelnou drtivost i poetickou krásu zdejších světů. Důsledná estetická dramaturgie perfektně drží na otěžích svrchované vize všechny kreativní talenty jednotlivých složek filmu. V tom ostatně spočívá podstata a výjimečnost Villeneuva v porovnání s většinou režisérů podepsaných pod vysokorozpočtovými projekty posledních dekád. Tvůrci jako třeba Luc Besson, ale i George Lucas se nechají snadno omámit svými spolupracovníky a zabydlí své filmy přehršle drobnostmi, které na sebe strhávají pozonost na úkor celku. Villeneuve naopak snese srovnání se Stanleym Kubrickem, Davidem Fincherem a dalšími tvůrci, kteří dokáží vytyčit jednotnou vizi a ostatní plně využít v pro její naplnění. Ústřední dějová linie je v zásadě jednoduchá a především předkládá potenciál pro následné rozvíjení, i povdvracení v souladu s Herbertovou ságou. Zdánlivě prostinký příběh o příchodu mesiáše je už zde nahlodáván motivem víry a náboženství coby mocenského konstruktu pracujícího s prefabrikovanými příběhy, kde se osobnosti jednotlivců rozmělňují a podrobují vytyčenému a vsugerovanému osudu. Villeneuve již ve svém předchozím filmu "Blade Runner 2049" geniálně rozdrolil mýtus vyvolenosti, na němž tak zásadně staví západní (pop)kultura. V případě "Duny" ale spřádá rozsáhlý epos, kde první film teprve nechává vyklíčit semínka, z nichž následně porostou stromy dalšího (či dalších) filmů. Nelze se tak divit režisérovým obavám, že by v současné situaci film na sebe nevydělal v kinech a jeho přes několik filmů se klenoucí vize by byla utnuta ve fázi rozpuku. Toto je vskutku jen začátek a je tak vzrušující být jeho svědky. (20.10.2021)

Epický výboj z daleké budoucnosti plný silných vjemů pro mysl a zrak. Všichni odevzdaní a vyděšení na cestě k jedné revoluci. I přes to, že Denis Villeneuve jen tak lehce surfuje po jednotlivých tématech, jak po písečných dunách, stačí to k tomu, aby se do mojí mysli zavrtal nejeden červ. Baví mě se ve světě Duny ztrácet a přemýšlet o tom, jak je tenhle téměř šedesát let starý příběh najednou hodně aktuální. (28.10.2021)

ZÁŽITEK. Stává se to jednou za pár let, že usednete v kině do sedačky, díky předloze tak nějak tušíte, co vás čeká, ale po pár minutách se všechny představy začnou bortit, protože všechno, co se na plátně děje, vás bezpodmínečně na 155 minut uhrane. Ani jedno políčko filmu nepřišlo nazmar, syntéza obrazu a zvuku na maximu, gigantické vesmírné koráby ohromují stejnou měrou, jako vás intimní příběh mladého mesiáše rozechvívá. Lidé, kteří tomu u Warnerů věřili, a přiklepli ten šílený rozpočet, jsou mí osobní hrdinové kapitalistického hazardu filmového byznysu. Jakákoliv objektivní kritika jde mimo mě. Spolu s Interstellarem stavím Dunu na piedestal nejlepších sci-fi 21. století. (11.01.2022)

Hele, dejme tomu, že většinu současných filmů nemusíte nutně vidět v kině. Jejich vizuální stránka není dostatečně zajímavá, či obrazově sofistikovaná, chybí jim něco, co by vám přivedlo mrazení v zátylku, takové to příjemné mravenčení, nemotivuje vás to vidět na velkém plátně, případně to jsou rovnou tupé omalovánky pro týnejdžery (ups, slyšel taky někdo Marvel?). Takže vám bohatě stačí velká TV doma, případně monitor, pokud jste opravdu nenároční diváci. Ale Villeneuvova Duna, ach bože, to je úplně jiná liga, to je film, pro který se staví velké sály a velká plátna. Takováhle obrazová epika tady nebyla od …… no možná od Nolanova Interstellaru, a co se týče uchopení génia loci pouště, jejich čarokrásných dun a rozpáleného písku, něco podobného tady nebylo celých 60 let, kdy měl premiéru – jak Steven Spielberg prohlásil „zázrak filmu“ – Leanův ´Lawrence z Arábie“. A i všechno kolem v Duně je triumf filmového designu, netuctová architektura velkolepých rozměrů, design interiérů, který dokresluje fantastické obrazové kompozice. A do toho neuvěřitelně dobrej casting, nejvíc nadšený jsem byl z Chalameta, přesně takhle jsem si představoval Paule Atreidese. Další důvody, proč tohle je film pro kino – mocná dunivá Zimmerova hudba (kvalitní audio set neprostou nutností) a pak prostý fakt, že Villeneuve rád točí v šeru, v noci, takže velká část filmu je potemnělá a tady si Villeneuve hraje se světlem a stíny a zlověstným příšeřím. Doma na počítačí uvidíte leda velký hovno. Takže vám závěrem dám takové malé, příjemné přátelské popíchnutí – pokud na základě toho zmíněného hovna chcete hodnotit takovouhle obrazovou epiku, tak jste idioti (bez smajlíku). (21.10.2021)