Duna

"Dreams are messages from the deep." Již při prvním hrdelném zadunění jazyka Sardaukarů v temnotách, skrze nějž se dovídáme základní koncept tohoto příběhu, jsem byl okamžitě přenesen do Villeneuvovy temně futuristické a zároveň jaksi až pravěky divoké vize Herbertovy feudální space opery ze vzdálené budoucnosti, která se stala kultovním dílem a inspirovala masivní počet následovníků. A v následujících pár minutách během prologu, téměř na úrovni prologu Pána prstenů, jsem byl touto vizí a jejím zpracováním absolutně pohlcen. Režisér v dokonalé symbióze se skladatelem a kameramanem na ploše dvou a půl hodin vytvořili mistrovsky vytesanou antickou mramorovou fresku, prvotřídní monumentální melodrama o vzestupu a pádu jednoho rodu na pozadí brutálních galaktických tahanic o moc a bohatství, nadějných a zlověstných proroctví a začínajícího osudového příběhu jednoho mladíka, který do toho všeho byl nedobrovolně vhozen. Vzhledem k fyzické i myšlenkové obsáhlosti předlohy mi přišlo jako velmi chytrý kompromis přistoupit k celému pojetí adaptace tímto způsobem, kdy jsem měl více než jednou pocit, že sleduji soubor obrazů, fresek - ukazuj to zásadní, zdlouhavě na ničem nelpi, nevysvětluj a nevyprávěj. Nefungovalo by to ale do takové míry, kdyby adaptaci vytvářeli méně talentovaní tvůrci. Naštěstí byl tento projekt zcela srdeční záležitostí zrovna pro někoho jako je současný největší mistr sci-fi Villeneuve a ten si k spolupráci na něm vybral další podobně talentované tvůrce. Bylo proto radost sledovat tu extrémní úspornost a přesto vždy přesnost a soudržnost dramaturgie a děje, plného náznaků a obrazového vyprávění. Jak mystiku, tak na mnoha jiných místech velkolepost dění a příběhu po celou dobu v rámci zmíněného přístupu velmi silně podporovali Greig Fraser a Hans Zimmer, oba znovu na vrcholu svých tvůrčích sil. Kameramanův ohromující cit pro kompozici a nasvícení záběrů, ikonické scenérie a scénografii v součinnosti s fenomenálním designem a celkovou estetikou prostředí (exteriérů i interiérů), budov a kostýmů vytvářely takový pocit nádherné, výrazné a nezapomenutelné propracovanosti a monumentálnosti světa, jaký člověk vidí možná tak jednou za deset, dvacet let. A skladatelova hypnotická, mimozemsky znějící hudba, plná chorálů, kreativně použitých a futuristicky/orientálně znějících rychlých bubnů, dud, pouštního ambientu nebo podprahového šepotu neuvěřitelně dotvářela celkovou atmosféru a pomáhala s absolutním pohlcením. Přes všechny tyto pozitiva a zatraceně velké nadšení, které cítím, bych ale našel i několik problémů. I když jsem napsal, že zvolený přístup úsporného vyprávění byl proveden výborně a byl víceméně jedinou logickou odpovědí na to, jak adaptovat něco takového jako je knižní Duna, na některých místech bych nebyl vůbec proti tomu, kdyby scénář nechal postavy vydechnout, dal do nich přes nějaké intimnější společné momenty či dialogy více života, o něco větší hloubku. Samozřejmě, oproti knize tu chyběla taktéž ta mnohem komplexnější psychologie postav, v knize podávaná jednoduše skrze jejich niterné hloubání a přemítání (čti myšlenky), což tam tvořilo docela důležitou/velkou část. Na druhou stranu, v tomto ohledu režisér často velmi umně vytahoval právě ty nejzásadnější momenty, repliky a myšlenky a v mnoha jiných případech zase skvěle vyprávěl, to co prostě nešlo odříkat, skrze obrazy, sny a vize. Tady právě ten zvolený přístup ukazoval svoje přednosti možná nejvíce (protože se nerozbíjelo celkové vyznění, styl vyprávění ani dramaturgie). Kromě výše zmíněného bych taky nebyl proti, kdyby jsme se dozvěděli více o životě, lidech a hlubším fungování společnosti na Arrakisu (resp. viděli aspoň jednou život v hlavním městě - stačilo do filmu třeba přidat tu scénu slavnostní večeře z knihy), nicméně chápu, že to by už mohlo natáhnout stopáž filmu až přespříliš na neúměrnou, nezvladatelnou délku (jako teď asi natahuji můj komentář... zase :). Limity převodu z jednoho média do druhého, no. Co se dá dělat. Každopádně jsem si do značné míry jistý, že ústřední témata, které v prvním filmu byly pouze naznačeny (mimochodem znovu - ta brilantní úspornost, kdy scénáři stačilo např. pro předání zásadní myšlenky pouze pár slov a jedna, dvě krátké scény), budou výrazněji rozvinuty v druhé části adaptace. Největší chybou této žánr definující, obrovské, dospělé a zřetelně s láskou natočené space opery tak zůstává její prozatím neuzavřený konec. 9/10 PS: Naštěstí dnes k 4.3. 2024, kdy jsem viděl první část potřetí, již uzavřený. Do jisté míry. "The mystery of life isn't a problem to solve, but a reality to experience." (01.11.2021) (menej) (viac)