Výkřik

Neznesiteľne sentimentálny, a k tomu azda i mimoriadne zablatený, či dokonca povedzme aj naprosto gýčovitý, taliansky titul, a to teda konkrétne od len ranného autora - Michelangela Antonioniho; s akýmsi ústredným predstaviteľom Steveom Cochranom, ktorý na mňa zvyčajne pôsobil, ako nejaké <herecké drevo,> čo ešte vskutku súčasne umocňoval i akýsi pocit naprostej beznádeje s titulným Výkrikom, ktorý sa predsa nakoniec na krátky okamih určite objaví, ale až v zaujímavo prevedenom finále, ktoré so mnou akosi silne zarezonovalo; A veľká škoda, že tomu tak nebolo aj tesne predtým, keď som s vysokými očakávaniami postupne sledoval určitý, resp. najmä kočovný spôsob života zo strany hlavnej postavy - Alda, ktorý sa na samý úvod najprv totižto dozvedá šokujúce informácie, ktoré totálne zamávajú s jeho doterajším spôsobom existencie, čo bol v podstate i ústredný leitmotív naprieč úplne celým dianím, smerujúcim kamsi AŽ ďaleko do neznáma...🤔 • Sprvoti som si veľmi sľuboval, že ma dané spracovanie hodne osloví, no pravý opak bol však pravdou, akoby to skrátka ani Michelangelov rukopis vôbec nebol, čo je značný 👎. • Ani tieto talianske fešandy to nijako extra zvlášť zase nespasili [Alida Valliová bola mimochodom oveľa atraktívnejšou vo Viscontiho Vášni]; naozaj strašne slabučký scenáristický kredit, ktorý voľaktorí asi zabudli plne dobiť! (22.05.2024)

Vynimocny film v rezijnej filmografii velikana Mychelangela Antonyonyho /Zabriskie Point, La Notte/. Antonioni vacsinou vo filmoch zobrazoval buroaziu a sposob ich zivota, ale tuna filmovemu diviakovi nachystal film z prostredia chudoby a ludi zijucich na periferii. Ona ho opustila taxa tula po talianskom vidieku odnikial nikam. Stretne sice par nadhernych samyc, ktore ho na chvilu ubytuju a zazije s nimi potesenie, ale celkovo si uvedomuje neutesenost pomerov. Dialogy su konecne vyborne /v Antonioniho filme Dama bez kamelii to bolo len prazdne plkanie/, kulisy vnutra sa striedaju s exteriermi a krasnou prirodou. Rezisersky ovsem vyborne natocene : 86 % (19.07.2016)

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. (20.01.2007)

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)