Tokio!

Dôrazný protipól utopickej sporiadanej japonskej spoločnosti, ako si ju bežný človek predstavuje. Folklórom technologicky vyspelej pokrokovej metropole dneška sa preplietajú výrazné autorské prvky tak typické pre tvorbu trojlístku režisérov. Symptómy dusiace obyvateľstvo moderného Tokia sú tu viac, tu menej elegantne prenesené do sveta ľahkého surrealizmu. Odcudzenie sa vo vzťahu medzi jednotlivcami i spoločnosťou je leitmotívom, okolo ktorého sa rozvíja pestrá škála vzájomne sa ovplyvňujúcich faktorov, kde jedinec mení okolie a zároveň okolie mení jedinca. INTERIOR DESIGN (Michel Gondry) - Ako ťažké môže byť zabývanie sa v novom prostredí a nájdenie vlastného bytu, keď ste mladý a nemáte veľa peňazí, na to odpovedá vo svojej poviedke vždy hravý, vynaliezavý, vtipný a skvelým postrehom obdarený Michel Gondry. Príbeh mladého páru je civilným zobrazením problémov súvisiacich s bývaním v preplnenom veľkomeste, ktoré obohacuje o "urban legends" a záverečnú metamorfózu nešťastnej hrdinky do podoby, v ktorej konečne nachádza svoje právoplatné miesto a účel existencie. Väčšinové civilné pojatie s citlivým humorom mi ulahodilo, presne takáto drobná, i keď postupne do hrozivej absurdnosti grotesknej reality(!!) dovedená miniatúrna sonda bola presne taká, ako som dúfal. Ako metafora sa dá interpretovať pomerne jednoducho (samozrejme pod podmienkou, že som ju správne pochopil), čo k nenáročnému, ale skvelému príbehu s výborným hereckým osadenstvom prispieva kladne. S kamerou sa Gondry miestami perfektne vyhral. P.S.: Vďaka Subjektivovi za poznámku o "ľuďoch v medzerách", o tom som skutočne ešte nepočul. 85% /// MERDE!(Leos Carax) - Dekadentná egocentrická sans-art (netradične) exhibícia monštra Leosa Caraxa a jeho alter-ega Denisa Lavanta. Z kanála vylezia pán Merde (alias Hovno) a začne robiť to, čo mu ide najlepšie - šíriť strach. Svojim nápadným zjavom sa okamžite dostáva do centra pozornosti japonských médií a informačných tokov, a je po ňom vyhlásené pátranie. Keď je neskôr dopadnutý, rozbieha súd snáď ešte bizarnejší, ako on. Absencia schopnosti bezprostredne komunikovať a spoznať druhého bližšie, aby bolo možné pochopiť jeho konanie a motiváciu, sa ukazuje v dobe, keď nám prístup k akejkoľvek informácii zaistí pár kliknutí na internete alebo zapnutie televízie, ako úplná a beznádejná. Na samotnej poviedke je zaujímavé, že sa točila prakticky načierno (neviem ako je to dnes, ale z dokumentu o Caraxovej tvorbe je jasné, že v tej dobe bolo natáčanie na tokijských uliciach prinajmenšom veľmi problematické a úrady na to mali vlastný názor). Vďaka tomu je možné vidieť zábery (napr. scéna, keď Merde rozhadzuje granáty z mosta), ktoré boli natočené v rýchlosti na jeden pokus a prípadné efekty boli dorobené až neskôr. Inak je to však poviedka najslabšia a odkazuje na autorovu samoľúbosť (v scéne príchodu Jean-François Balmera sprevádzaného davom fotografov akoby pred nich predstupoval samotný Carax v opojení sebou samým). Zaujme snáď ešte zrkadlový opak Merdeho v podobe obhajcu Volanda, ktorých podobnosť a rozdielnosť zároveň zvýrazňuje jeho vonkajší výzor, ktorý je presným zrkadlovo otočeným odrazom. Ako som už spomínal, art to nie je, ale ľahšej interpretácii a uchopeniu ako celku to nepomáha. 70% /// SHAKING TOKYO (Joon-ho Bong) - Východoázijský fenomén "hikikomori" v akcii. Na tému agorafóbie bolo natočených mnoho zaujímavých filmov, a Bong síce nevnáša príliš invencie do formy, zato zaujímavo rozvíja obsah. V jeho vízii je totiž hlavný hrdina, žijúci v izolácii od vonkajšieho sveta prvotným faktorom, ktorý spustí reťazovú reakciu a vlnu množiacich sa prípadov uzavretia sa pred zbytkom civilizácie, až kým nie sú ulice Tokia ľudoprázdne. Na pohodlnosť a naučenú dokonalú usporiadanosť života sa dá si zvyknúť ľahko, návrat po rokoch do normálu je však ťažký. Čo však človek neurobí pre lásku? Je tam cítiť tú kórejskosť a nenápadne som si spomenul na dušu osviežujúci kúsok Kimssi Pyoryugi, ktorý mimo iného rozoberá tiež túto problematiku. Celá poviedka je príjemne nenútená a skvele plynie, má krásnu kameru a výborného Terojuki Kagawu, ktorého perfektne dopĺňa krásna Jú Aoi (tie tlačítka sú perfektný nápad). Solídnych 80% ako pre túto poviedku, tak film ako celok. Ešte by som na záver vyzdvihol hudbu a vyslovil jedno želanie - viac takýchto filmov, prosím. (02.08.2014) (menej) (viac)

Vrcholem snímku se však po Gondryho poetickém optimistickém smutnění stává až druhá povídka. Leos Carax (opět Francouz) poslední dobou poněkud zmizel z očí veřejnosti po komerčním neúspěchu svých filmů Milenci z Pont-Neuf a Pola X a točil videoklipy pro New Order, Iggyho Poppa a Carlu Bruniovou. Jeden z představitelů francouzské vlny "neobaroka" 90. let (Když chlapec potká dívku, Zlá krev) svůj styl postupně proměnil z bujně artificiální stylizace směrem k naturalismu. Jeho povídka Merde (Hovno) tento posun dokonale zaznamenává. Příběh patří oblasti fantasmagorie, forma připomíná home video - ovšem takové, jaké si doma opravdu nenatočíte. Vypráví o podivném skřetovi v zelených šatech, se zrzavými vousy, jedním slepým okem a s odpudivě přerostlými nehty, který zničehonic začne vylézat z tokijských kanálů a ohrožovat chodce (do jeho chůze v podkresu hraje hudba z původní Godzilly z 50. let). Veřejnost a média jsou zděšené a panika vzroste, když skřet objeví v kanalizaci nevybuchlé granáty z druhé světové války a začne je házet na magistrále do davu. Brzy je ovšem dopaden a postaven před soud. Vzhledem k tomu, že mluví neznámým jazykem, ujme se ho jako překladatel a obhájce francouzský advokát, jenž vypadá velmi podobně jako skřet a jako jediný mu také rozumí. Tato povídka nejvíce otestuje diváckou trpělivost, ovšem právě tím nás dovede odnést daleko za hranice všeho, co běžně známe. Většinu času se tu dvě podivné bytosti dorozumívají pomocí padoucnicových pazvuků a pantomimy, na což poslušně hledí skupinka Japonců - a nechápou. Šok a otravnost se přelévá v nudu i ohromující zábavu, která se ještě mísí s hnusem a lítostí. Jestli chtěl Carax nějak filmově zhmotnit pocit neznámého, nebo spíš onoho freudovského unheimlich, pak se touto hříčkou dotknul něčeho, o co se jinak dovedou otřít snad jenom David Lynch, David Cronenberg a Shinya Tsukamoto. Skřet, jenž si sám říká Merde, je zkrátka zosobněním západní hrozby Japonsku (podobně jako dříve byla Godzilla metaforou pro atomovou bombu) a zároveň anarchistický živel, který konzumuje jen peníze a květiny. Poslední povídku Třesoucí se Tokio má na svědomí jihokorejský režisér Bong Joon-ho, jehož si v posledních letech stihli zamilovat návštěvníci festivalů za jeho multižánrové černé komedie Psi, kteří štěkají, nekoušou (2000), Vzpomínky na vraha (2003) a Mutant (2006). Hrdinou povídky je jeden z představitelů generace hikikomori - těch, kteří zůstávají celý život doma a záměrně přerušili kontakt s okolním světem. Bong Joon-ho vykresluje v pomalém tempu klíčící love story mezi peciválem a dívkou, která roznáší pizzu do domů, a ze sociálního portrétu jednoho pošahance vzápětí přejde do antiutopické sci-fi vize. Stejně jako jeho dva kolegové před ním, i Bong vyhmátne důležité specificky japonské fenomény a přetaví je ve filmovou podívanou na hranici úžasu a komedie. Tokio! - které vzniklo pod záštitou japonských producentů - má trochu jiné ambice než přitáhnout do města více turistů. Cíl zdůraznit pocity odcizení v postmoderním světě naplňuje každá povídka originálně po svém a jako celek film nabízí jeden zážitek. (13.06.2020) (menej) (viac)