Biela stuha

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Velice originální autorský rukopis. Učitelovo vyprávění, coby průvodce bylo určitě neskonale zajímavé. Bohužel, snímek je hrozně dlouhý a nebylo snad ani potenciálně možné, aby se vyvaroval zcela nezajímavých pasáží. A že jich bylo požehnaně. Občasná dramatičtější scénka celkový dojem rozhodně nezachránila. Heneke je v mých očích více psycholog než filmař. V tomto případě to bylo na úkor divácké zajímavosti. Více než 2 * vážně nedám. Nemluvě o tom, že se mi u filmu podařilo usnout. (08.06.2016)

Pravděpodobně paradoxně jsem se předposlední den festivalu dostal do stádia, kdy ne že by mě filmy nezaujaly a já vůči nim byl apatický, ale naopak se mi velmi líbilo vše, co jsem ten den viděl. Včetně a především Bílé stuhy. I když děj spíš pomalu pluje časem, aby se tu a tam zastavil a podrobněji rozebral nějakou událost, příhodu, a přesto že se mi postavy docela pletly (asi kvůli černobílému zpracování), jsem ty dvě a půl hodiny vydržel v pohodě. Dá se spekulovat o nutnosti/smyslu voice-overu, o tom, co by šlo zkrátit/vystříhat (linie hraběnky, její odjezd/příjezd a vůbec opakování a vracení se k událostem), ale celkový dojem hodně dobrý. 90 % (12.07.2009)

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý. (01.05.2011)