Biela vrana

Trampoty tínedžera ako dráma s ťažkou témou, ale chvíľami sa neskutočným spôsobom dokáže premeniť na bláznivú komédiu. Situáciu to odľahčí, aby hneď prišlo niečo ešte náročnejšie. Niektoré scény sú možno až prehnané, niektoré trochu patetické, vrátane tej záverečnej, keď sa všetko dá vyriešiť ako šibnutím čarovného prútika, no život takto nefunguje. Výkony neznámych hercov boli výborné a nenašiel som ani na jednom z nich známku ničoho, čo by ma mohlo vyrušovať. –––– Ešteže nebol použitý. –––– Nechcem s ním mať nič spoločné. –––– Jedno viem, že je to môj syn. Človek je slaboch, ak sa nedokáže postarať o vlastných. (04.10.2013)

Filmy zabývající se touto tematikou většinou dost tlačí na city, ale to samozřejmě jinak nejde. Jelikož jsem hodně citově založená, u některých scén jsem se trochu kroutila - měla jsem chuť začít nadávat těm klukům, co se posmívají postiženým lidem, měla jsem chuť do nich šťouchat stejně tak, jako oni šťouchali do Charlieho.. prostě jsem chtěla "něco" udělat a ne jen sedět a koukat se na tenhle film.. Ale nic by stejně nepomohlo. Na světě vždycky byli, jsou a budou hlupáci, kteří nechápou, že člověk může být nemocný, aniž by za to mohl, a i když je nějak nemocný, tak je to pořád člověk z masa a kostí, člověk se srdcem a city. Naštěstí jsou tady i lidé, kteří nevidí například autistu, ale obyčejného kluka, který je trochu neobyčejný, no a co? Co je na tom špatného? Nic. Někdy stačí jeden člověk, který nám ukáže, že ne všechno je tak tragické, jak to vypadá, musíme se jen trochu přizpůsobit a nemyslet na to, co si myslí ostatní. Pak se probudíme a uvidíme "to".... V tomhle případě šlo o přijmutí faktu, že se Charlie asi už nikdy neuzdraví a Thomas ho musí přijmout takového, jaký je. (11.10.2011)

Thomas Mollison (Rhys Wakefield) nemá jednoduchý život. Jednak zaměstnání otce v armádě, které vyžaduje časté stěhování, tak také, že jeho bratr Charlie (Luke Ford) je autista, a vyžaduje celodenní pozornost, Thomasovi brání si najít nějaké kamarády. Nyní by to ale mohlo být lepší, když potká sympatickou Jackie (Gemma Ward), která nemá s Thomasem ani jeho bratrem žádný problém... Jak bylo již napsáno, film je velmi podobnému staršímu Co žere Gilberta Grapea s výborným Johnny Deppem a ještě lepším DiCapriem. Takže ač se kluci (Rhys Wakefield a Luke Ford) snaží seč můžou, výše zmíněným se bohužel ani nepřiblížili. Co se mi ale na Bílé vráně líbilo víc byl sympatický příběh (nebyl nikterak uhoněný, prostě příjemná podívaná) a krásná Gemma Ward (když už srovnávám s výše zmíněným snímkem, tak Juliette Lewis zas žádná velká krasavice není). Takže když to všechno sečtu a odečtu, tak mi tento souboj vyjde tak nějak bez vítěze, 3 hvězdy oběma... (26.06.2012)

Maj doma autistu, vše je na zámek, proč zůstala na začátku filmu ta vajíčka na krajíčku stolu? To byla velká nezodpovědnost. Ve filmu je moc křiku a některé situace mi nesedí. Vstupy s bratrem autistou nejsou smutné, ani lítostivé spíš budí dojem umělotiny. Otázka taky zní, kdo je vetší autista...zda táta, máma, Rex, brácha? Co jsem si z filmu odnesl?: Umělé dýchání a záchranu tonoucího. (20.02.2009)

Vyrůstat po boku autisty nese různá omezení a rozhodnutí. O tom může přesvědčit další australský klenot, vyprávějící o průměrné maloměstské rodině, která veškeré své úsilí vkládá do autistického syna/bratra Charlieho. Mírně tezovitá, ale jinak naprosto osvěžující záležitost, během jejíhož sledování jsem sám mnohdy (a nebylo to zřídka) zapochyboval, jak sám bych obstál v obdobných situacích. Toni Collette si ráda odskakuje k nezávislé, umělecky ambiciózní tvorbě do rodné Austrálie (Japanese Story) a debutující Elissa Down zase zkušeně ordinuje s několika žánry. Kinematografie nejmenšího světadílu jednou zase ukázala, že příjemná překvapení ve filmovém světě stále ještě existují. 85% (06.02.2009)