Hranice ovládania

(nenávidím psaní komentářů, ale ty záplavy iracionálních plivanců si zaslouží trochu vyrovnat, takže:) nejlepší Jarmusch, co jsem kdy viděl, a přitom spousta jiných mistrových filmů na mě působila silou kinematografické radiace! především Mrtvý muž, Ghost Dog, Kafe a cigára, Zlomené květiny, Podivnější než ráj a Zlomené květiny. tohle je dokonce mnohem lepší. na rozdíl od ostatku Jarmuschova díla jsou Hranice bez humoru a na rozdíl většiny filmů vůbec bez narativní masturbace. jsou naopak dokonalým minimalismem na hranici (ne ovládání, ale) vyprázdněné narace. Jarmusch vsadil na intuitivní režii, odvíjející děj pomalu, přitom s přesností atomových hodin a nezadržitelností supernovy. /// sledujeme příběh nájemného zabijáka - mistrného profesionála, ve kterém Isaach de Bankolé vytvořil naprosto nový pohled na chladnokrevnou duši námezdních vrahů. naprosto nevídané je to, že se jako diváci o událostech filmu nedozvídáme o nic víc, než sám hlavní hrdina. pravda, nedozvídáme se ani o mnoho méně. nevíme nic o něm, o jeho motivaci, o jeho cíli, o motivaci těch, kdo si zabijáka najali, netušíme ani to, kudy se děj bude ubírat v příštích pěti minutách. systém je nastavený tak, aby žádný z článků v řetězci operace nezvěděl ani o trochu víc, než kolik je pro splnění jeho úlohy naprosto nezbytné znát. nemáme tedy jediný fakt (a i když se to může zdát - jako se to zdálo mně - zřejmé už ze začátku, nevíme jistě ani prostý fakt, že hlavní hrdina je nájemným zabijákem) a film je skvostný v tom, že namísto snůšky samozřejmých faktů předkládá bezednou propast plnou nápověd, náznaků a indícií. sledujeme našeho hrdinu během na první pohled banálních rozhovorů s extravagantními kolegy a skoro si ani neuvědomujeme, že každičká věta filmu (bez nadsázky) obsahuje zásadní významy, odkazující na jiné okamžiky filmu, ať už viděné, nebo teprve očekávané. divák je bombardován informacemi v tak prudkém, nepřerušeném sledu, že je stěží stačí vnímat, natož vstřebávat a dešifrovat ten vrstevnatý kód, promýšlet intertextové odkazy a ještě navíc se kochat nad stylovou precizností, žánrovou hravostí a vůbec se obdivovat filmařskému zápalu režiséra. /// asi to nevyplývá z toho, co jsem právě napsal, s takovou samozřejmostí, jak mi to v tuto chvíli připadne, a proto se to pokusím shrnout ještě takto: na Hranicích ovládání ze všeho nejvíc oceňuji právě to, že není souborem prachobyčejných faktů (označujících kauzálně navazující souvislosti), které konstituují vyprávění, ale jde o film zcela otevřený divákovi. nemyslím tím, že si jakožto divák mohu cokoliv nepřítomného domyslet, na tom nic chválu nezasluhuje, myslím nebývalou komunikativnost k divákovi, neustále vybízející k aktivní participaci, k důkladnému promýšlení, k průběžnému analyzování každičkého filmového prostředku, protože s každou další uplynulou minutou je patrnější, že indicie se mohou ukrývat opravdu kdekoliv. Jarmusch vlastně sleduje výsostně umělecký postup a skládá ohromnou poctu celému filmovému médiu, když nutí diváka k bedlivému a přemýšlivému sledování každého prostředku, zvuku, barvy, kompozice, grimasy, slova a všech objektů mizanscény. mohlo by se tedy zdát, že film je otevřený nekonečnému množství výkladů, ale on prostě není. jen velmi účinně zastírá dějové souvislosti, kterými je přitom paradoxně přeplněný. jak už jsem ale naznačil a musím to zdůraznit: nejedná se o samoúčelný postup, ale o velmi inteligentní volbu, sjednocující perspektivu diváka a hlavního hrdiny velmi podobně, jako například Hluboký spánek. ani tomuto právem slavnému a oceňovanému dílu Howarda Hawkese není snadné porozumět, o to více je třeba se o to snažit a o to slastnější je pak porozumění dosáhnout. zapomeňte, že vám filmaři všechno naservírují na stříbrném podnose a skutečně otevřete oči a osvěžte mysl, jinak si tento film nebudete moci užít.. a to pro vás bude velká škoda! /// na okraj chci dodat pochvalu Christopheru Doyleovi za ten fantastický vizuál, Jarmusch zvolil jak nejléle jen mohl. (11.07.2009) (menej) (viac)