Drive

Lepší film jsem letos v kině neviděl. Zasněná, posmutnělá artová gangsterka s extrémně charismatickou hlavní postavou a dokonalým soundtrackem. Husí kůže byla, a ne jednou. Drive je vlastně takový kompilát předchozích Refnových filmů (všechny jsem si předem poctivě nakoukal). Jako kdyby byl Pusher natočen stejně líbivou kamerou jako Valhalla Rising, obohacen splynutím hudby a obrazu z Bronsona a smíchán s nejednoznačnou atmosférou Fear X. Film, který se dá bez problémů označit adjektivem "krásný", ačkoli se v něm drtí prsty kladivem, rozstřelují hlavy a podřezávají krky. Pro mě mistrovské dílo bez jediné chyby či kazu, ale jak už několikrát zaznělo - určitě ne pro každého. A Real Hero mi hraje už asi hodinu v kuse. (16.09.2011)

Tak konečně přišlo v této "kulturně-filmově-úpadkové" době do kin něco opravdu kvalitního!! Je to super od první do poslední minuty. Je to zvláštní, pomalý, snivý ... s úžasnou kamerou rýsující naprosto geniálně prostor, s úžasným temným barevným filtrem připomínající drsné 70.kové "ušmudlané" klasiky např. Taxikáře (1976) ... Dějově si to jde však svým vlastním směrem, nevykrádá, nekopíruje, nešablonuje. Naprosto dokonale atmosférické, excelentní postavy, skvěle zahrané. A to vše pomaloučké "dokonalo" beroucí dech a vtahující diváka úplně do prostoru filmu občas vygraduje v extrémní akční násilí, naprosto nekompromisně vymyšlené a natočené. Něco takového se vidí málokdy a něco takového zde nebylo už řadu let ... Téměř dokonalé!!! (ale není pro každého) (06.09.2011)

Scénář: Hossein Amini .. Film pro řidiče. Když jsem se z projekce vracel nočním Brnem, se žvýkačkou v koutku, pod kapotou s bublajícím jedenapůllitrovým benzínem a z rádia se linuly utahané fláky, ani při 170 za městem to nebylo ono jako ty fascinující pasáže v Drive. _____ Už jen soundtrack je na plnou palbu. Jak elektronicky tepající pasáže (Cliff Martinez) tak příběh podtrhující písničkový výběr. Hlavní postava je sympatická, tajemná, komplikovaně (gay?) motivovaná a výraz, jaký ji dává Ryan Gosling to jen celé znásobuje. K tomu pevná a svérázná režie, kterou graduje přefiltrovaná kamera, zvuky a střih (občas perfektní hra s divákovým očekáváním). Stylově perfektní s intenzivně hustou atmosférou, zkrátka až benzínově omamný zážitek. (13.09.2011)

Tretie zhliadnutie v kine mi definitívne potvrdilo, že rozhodovanie medzi štyrmi a piatimi hviezdičkami je tu nezmyselné. Drive je pre filmového fajnšmekra výzvou. K debate, skúmaniu záber po zábere, vetu po vete. Nejde ho zaradiť do kvalitatívnej kategórie, nejde ho neobdivovať. Je to opus hypnoticky kľudný a pomalý, a súčasne vrejúci emóciami a napätím. Pracuje s viacerými žánrami, no nedá sa jednoznačne zaradiť do žiadneho z nich. Od hlavnej postavy si drží najväčší odstup, nenechá nás ju pochopiť a precítiť jej vzťah k holke, kvôli ktorej ochrane sa uchýli k extrémnemu, grafickému násiliu. Toto násilie sa tak stáva šokujúco samoúčelným, ale v kontraste s okolitou romantickou poetikou neodolateľne katarzným. Skrz extravagantnú kameru a hudbu film skrýva dôležitosť dialógov, ktoré sú pilierom jeho príbehu. Servíruje ich poskromne, takmer útržkovite, ale postavy nimi perfektne definuje hneď prvou, druhou hláškou. Herci sú vybraní originálne, nečakane, a z ich statusu zašlých hviezd či večných vedlajšákov robí režisér tarantinovským umom stelesniteľov postáv, ktoré sa vám navždy vryjú do pamäti. Nicolas Winding Refn má na to, byť novým Tarantinom. Ale Drive ešte nie je jeho Pulp Fiction. Naň bude potrebovať viacej figúrok na šachovnici a zauzlenejší príbeh. (23.11.2011)

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)