Nine

Muzikál s přesahem nebo spontánností to sice není, ale úplná prohra také ne. Jen si to kolem nás prosviští a moc toho pro nás nemá. Zvolená forma ani příliš neumožňuje rozjet nějaké blyštivé choreografické orgie, Nine se tak drolí na sled scén, které mají proměnlivou kvalitu. Rob Marshall si za to může sám, sám si lehce mdlou formu zvolil. Hlavní hrdina bojuje s prázdnotou a celkovou krizí. Osobní i tvůrčí. Jak je nejistá jeho budoucnost, je nejistá i režie a celkové vedení bezdějového příběhu. Navoněné, nevýrazné, archaické se spoustou hereckých es – mezi kterými se musí líbit osa Penélope Cruz – podvazky – korzet. Moc se mi zamlouvala i Marion Cotillard a pochopitelně samotný Daniel Day-Lewis. Rozehrané je to každopádně zajímavě, ve výsledku ale prázdné. (18.02.2013)

Jasnej čtyřfázák. První fáze, umělcova tvůrči prázdnota, druhá fáze, umělcovo dětství, třetí fáze, umělcovi představy v podobě muzikálových scén a konečně fáze čtvrtá, umělcovi trable s babama. Samozřejmě s takhle svůdnou holčíčí partou, jaká je v tomhle filmu by měl trable i homík v důchodu. Nicméně všechny čtyři fáze se snažili hrát hlavní roli a to byl právě klíč úrazu, protože jedna fáze vytlačovala druhou, tak dlouho až vznikla fáze pátá, divaková emoční prázdnota. Herecký výkony moc chyb neměli, ale bohužel čtyři fáze Nine prostě zavraždily. Původně jsem nechtěl vyvyšovat jednu ženu na úkor druhých, protože všechny herečky co hrají v Nine jsou nádherné a talentované a třeba šarm Sophie Loren je neuvěřitelný, ale nemůžu si pomoc. Při pohledu na Penelope Cruz lituju, že nemám víc očí,abych jí úplně vykoukal. Tak je tak sexy, že z toho snad umřu. (18.03.2010)

Režisér ( Daniel Day-Lewis ) nemá pripravený scenár k očakávanému filmu. Chýba mu inšpirácia. Aj jeho život je bez inšpirácie, klame, podvádza, schováva sa do svojej ulity a je večne zaneprázdnený vymýšľaním vlastného života. Tento netradičný muzikál je koncipovaný do dvoch rovín : jedna rozpráva príbeh spomínaného režiséra tesne pred natáčaním a druhá sú muzikálové čísla jednotlivých žien z jeho života. V tomto nevidím zásadný problém. Čo mi tu chýbalo je poetika talianskeho prostredia, felliniovský spôsob práce z menšími postavami, ktoré dotvárajú želaný kolorit. Predpokladám, že taliansky režisér v talianskej produkcii by to dokázal. (21.02.2010)

Crrrrrrrr! To bylo moje srdce, vidělo Nine. A chtělo tančit, tak tančilo. Pravda, nejsem znalec tanců, leč taneční jsem prohopsal a taky poznám, kdo šmajdá a kdo tančí srdcem. V Nine je to tak, že polovina lidí tančí s vášní a ten zbytek vlévá do diváka emoce. Zpěvem. Z úsudku mého a taky neschopnosti pohanit jakékoli Marshallovo dílo, pálím hvězdičky z vysoka a nebudu se u toho vrtět, rád půjdu proti proudu - Vás, diváků. Nine mělo ohromnou šťávu, drajv a tanečníky, kteří mě utahali k smrti. A ještě jedna podstatná věc: na dvě hodiny jsem si připadal jako pravej talián. Ach, be italian!!!!!!! (12.04.2010)

Notoricky ulhaný záletný režisér Guido Contini však nemá nejmenší tušení, o čem bude jeho nový bombastický film Italia a Rob Marshall mi se svým kouskem Nine připadal podobně připravený. Natočil několik nevýrazných, umělecky natočených hudebních čísel, zpívaných polonahými celebritami, a propojil je trampotami režiséra Guida, jehož chtíč bloudí meži manželskou postelí, temperamentní milenkou a barovými náhodami. Ač mi svůdné děvy stále ještě způsobují neplánované napínání kalhot, tak v tomto provedení bez obtíží zvítězil spánek. (08.11.2010)