Agora

Ačkoli Agora byl můj nejočekávanější film roku, nechtělo se mi do psaní jakéhokoli komentáře. Nicméně při čtení reakcí nejen zde, ale i na IMDB, jsem se přiměl k zvěčnění skromné úvahy, spojující myšlení postav filmu s myšlením četného davu recenzentů… Amenábar ve svém netypickém snímku vypráví tragický příběh největší antické (a jediné známé) matematičky a novoplatonské filosofky Hypatie. Tento příběh je též příběhem předělu jedné kulturní epochy v jinou, příběhem dějinné proměny - přechodu od antického starověku ke křesťanskému středověku. Posud je to vcelku nekonfliktní a střízlivé (přestože značně zjednodušené) konstatování - tedy že film pojednává o určitých faktických událostech (navíc ve filmu málo zpracovaných). Problém nastává při hlubším ponoření se do děje a analýze vlastního příběhu. Amenábar poměrně dobře rozvíjí popis střetu pohanů s křesťany a křesťanů s židy - nikdo z nich není jednoznačně pozitivně nebo negativně vykreslen, vraždí všechny skupiny, dobré úmysly lze nalézt na všech stranách. Využití ideologie pro mocenské účely je pojednáno s hlubokou znalostí současných událostí, i událostí dávno minulých, a to ve smyslu, že historie má (bohužel) své určité paralely. Nad tímto ční impozantní postava a myšlenky ženy, která má tendenci sváry urovnávat, vědouc, že dosud poznaná pravda není jednoznačná, že se o ní musí pochybovat a že jsme všichni na stejné lodi plující ke stejnému cíli. A zde je nutno konečně zmínit, že vedle obecných faktů (dějinný zvrat) nastupuje do popředí interpretace jednotlivostí (ten a ten páchal zlo, to a to by se mělo dělat tak a tak). Interpretace sama o sobě špatná není (naopak), špatná však je agresivní až militantní snaha svou interpretaci prosazovat za každou cenu. V případě postav filmu to bylo pro mocenské účely a z téhož důvodu je tomu i v dnešním životě - např. v politice, obchodě apod. Ovšem dnes se k tomu přidávají i snahy o jakousi osobní prestiž, která je umožněna až nezdravou mírou blahobytu obecného obyvatelstva… Všimněme si, kolik „znalců“ dějin středověku kritizuje nepřesnosti či dokonce lži ve scénáři a vyjmenovávajíce jména starých učenců argumentují ve prospěch vlastní sebeprezentace a demonstrují tím jednu z chorob současné společnosti, společnosti diskusních fór – „já to vím lépe, jsem lepší, mám vyšší hodnotu“. Přitom dnes stále není o Hypatii mnoho známo, ponejvíce legendy, a podobně i o podrobnostech tehdejších událostí. Amenábar v rozhovorech jmenuje řadu historiků, kteří korigovali scénář, aby odpovídal současné interpretaci (!) tehdejších dějin, ale aby současně umožňoval vyplnit bílá místa v našem poznání a užitím metafor poukázal na nadčasové souvislosti. Jsem v rozpacích z přemoudřelých všehoznalých recenzentů a komentátorů. Jednou z myšlenek filmu je hledání pravdy a na příkladu křesťanů a pohanů je ukázáno, že jejich směr hledání je špatný. Naopak v postavě Hypatie je vyzdvižena alternativní cesta, která člověka naplňuje i přesto, že ani věda není neomylná. Vždyť Hypatie zpochybnila Ptolemaiovu teorii a nabídla jinou (pro mě osobně krásná fabulace :-) ). Jde o způsob hledání oné pravdy. Např. než jsme se dopracovali k dnešnímu pojetí pohybu, museli jsme urazit dlouhou cestu od Aristotela přes teorii impetu, Newtonovu teorii až k Einsteinovi… Cesta je dlouhá, cíl v nedohlednu! Amenábar natočil skvělý film, který by se mohl stát prototypem (evropského?) historického velkofilmu současnosti. Neklade důraz na obrazovou a efektní preciznost v Hollywoodském stylu, ale inteligentním scénářem (dle mého neprávem kritizovaným jako slabý) a výbornými hereckými výkony nutí člověka k aktivnímu diváctví (na rozdíl od nepodarků typu Fridrich Barbarossa či Bathory). Je pravda, že k dokonalosti mnohé chybí. Amenábar rezignoval na větší osobitost, ale vyhnul se většině klišé, kterými historické filmy oplývají. Ale jak už jsem naznačil výše – je to jen moje interpretace výsledku jednoho filmového díla. Každá interpretace vychází z určité zkušenosti – a co divák, to jiná zkušenost. (24.07.2010) (menej) (viac)