Muž a jeho pes

Vysoce umělecké dílo režiséra Francise Hustera. Jean-Paul BELMONDO zde vynikajícím způsobem ztvárnil stárnoucího muže, který se dostal do těžké životní situace, kde nikoho nezajímá jeho osud. Jediným přítelem, ale též odpovědnost za živého tvora mu zůstal jeho pes. Nádherný baladický příběh, kde už není Belmondo rošťák a bonviván (jak jsme jej znali), ale dokázal, že je vynikajícím a charismatickým hercem i ve svých 76 letech. Kdo umí, ten umí. Velmi zajjímavé na filmu je ten fakt, že zde dostaly úlohu všechny bývalé velké hvězdy francouzského filmu, které též zestárly. Všechny - zdůrazňuji v š e c h n y jsem je poznala (ačkoliv někteří byli k nepozáni). (15.12.2009)

Smutný příběh s vynikajícím Belmondem v netradiční roli. Pokud se jedná o jeho poslední filmovou roli (a je to více než pravděpodobné), tak se jedná o rozloučení více než důstojné. V tomto filmu se Belmondovi po herecké stránce nikdo nemohl rovnat a obzvláště Hafsia Herzi předvedla v jedné ze scén jeden z nejhorších hereckých projevů, jaký jsem za poslední dobu viděl. Jean-Paul je zkrátka PAN herec. On a poměrně slušná hudba vytahují tento film z šedého průměru. (23.06.2010)

J. P. Belmonda mám rád. Proto, nebo snad přesto se mi tento film těžko hodnotí. J. P. mám ve své paměti spojeného s akcí a sebevědomým jednáním. Lidé, kteří celý svůj aktivní život prožívají tzv. "na plný plyn" obvykle nebývají ani ve stáří až tak pasivní, jako se nám představil v tomto snímku J. P. Belmondo. Prostě, ta role pasívního starého muže mi jaksi nesedla k osobě J. P. Belmonda. Nechci tím naznačovat, že by J. P. roli starého muže nezahrál dobře, ale měl jsem při sledování pocit, jako bych pil černou kávu, která má chuť červeného vína. Přičemž obojí mám rád. Z toho důvodu si dovolím tento bezesporu námětem zajímavý film ohodnotit pouze třemi hvězdičkami, přičemž chápu tři hvězdičky jako ohodnocení slušného, nadprůměrného filmu. Vystřihnout si hlavní roli v pokročilém věku a navíc po mozkové mrtvici zaslouží ten nejvyšší obdiv. A ten J. P. Belmondo u mě jistě má. (03.11.2009)

Velké psí oči. Tenhle film se skutečně snaží z diváka vymámit dojetí jako ten roztomilý voříšek, co žebrá o kus šunky. Jen málo scén v něm má přirozenou vnitřní sílu jako magické setkání Belmonda s Maxem von Sydow. Huster si vypomáhá (naštěstí snesitelnou) přepjatostí a velkými gesty, které jsou částečně v rozporu s jeho snahou režírovat vzdušně, přirozeně a šaramantně. Každopádně Belmondo navzdory očividné únavě a strhanosti stále dokáže chytit rošťáckým úsměvem a očima, v nichž život vesele jiskří jako za starých časů. Dobrá je i Rombiho hudba, která občas vypomůže tam, kde se nedaří překonat dojem konstruktu a citového vyděračství. Příjemně zaobluje hrany. Příběh o bezútěšnosti stáří a o tom, jak důležité je najít v nezměrné beznaději alespoň kousek pevné půdy, ve výsledku zaujme a pokud člověk odbourá averzi k okatému hraní na city, může pocítit i záchvěvy čehosi hlubšího. Muž a jeho pes určitě nepřináší kus skvostné filmařiny, každopádně pro Belmondovy (a Sydowovy :o)) fanoušky se jedná o příjemný snímek. (19.05.2009)

Jean - Paul Belmondo si ve svém věku zahrál ve filmu o stáří a starostech kolem něho. Přišel o vše a vlastní jen jednoho psa. Docela smutný film, který nás donutí zamyslet se nad tím, co dál, když budeme až moc staří a život nás přestane bavit. Smutek ve filmu podporuje i hudba, kterou " stvořil " Philippe Rombi. Zazní zde i mimo jiné kompozice Ave Maria v podání Natalie Dessan... http://www.youtube.com/watch?v=spG4-Mudd3g (03.02.2010)