Vojdi do prázdna

Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... (25.03.2014)

Film by se mi byl býval asi líbil, kdyby nebyl tak nabobtnalý a doslovný. Opravdu mě dostalo, že režisér nechá na začátku jednu z postav převyprávět celý děj filmu, to asi kdyby to nějaký blbeček nepochopil, pro jistotu. A dál to pokračuje v podobném duchu (chichi, slovní hříčka). Divák nemusí opravdu nikde zapojovat mozek, nezbylo žádné místo na hádanky. Kupříkladu ten potrat. Normální člověk si kvůli té scéně na film a režiséra asi ukáže prstem a řekne: "To je úchyl!", což je přesně to, co Noé chce slyšet, a záměr byl tím pádem naplněn, ale já normální nejsem a mě to prostě nudilo, chyběla tomu hravost, cokoli, tajemno, něco. Režisér po mně chce (podle rozhovoru, který jsem před promítáním slyšela) pouze to, abych si připadala, jako že jsem na drogách. Což jsem si nepřipadala, protože jsem nikdy žádnej trip nezkoušela a na intenzivní vjem pro mě bylo plátno moc daleko a události na něm moc inscenované. Jedna z dalších věcí, co mě dost iritovaly, byl ten princip, že duch byl vždycky ve správnou chvíli na správném místě. Flashbacky se dají za sebe poskládat, aby ukázaly přesně to, co ukázat chtějí, ale že by ten poletovač tak přesně věděl, kam má zrovna letět... Lindin sen, taky pěkně ošemetná věc, člověka přechod do takové "reality" na chvíli opravdu překvapí (ačkoliv I want to live/die se mi líbilo), ale do vypravěčského konceptu, který je tak důsledný, že simuluje mrkání, se mi nehodí, protože jinak jsem nezískala dojem, že by Oskar viděl do hlav ostatních. No a ta stopáž... nejde mi o to, že bych se nevydržela koukat na dlouhý film, jde mi o to, že mě nebaví koukat na film, kde už při prvním sledování cítím, které scény jsou pro mě zbytečné a které bych vystřihla. Ačkoliv chápu, že pro toho, koho film pohltil, byl ještě moc krátký. (20.10.2010)

Bál som sa filmu, kde bude hrať prím jeho nekontrolovateľná zahľadenosť do seba. Niežeby nebola dôležitá, ale keďže je film pomalý, dokázal ma vtiahnuť svojou hypnotickou atmosférou do seba. Poletuje nám tu od cca 20 minúte nad Tokyom duch, takže v ňom nevidím žiadnu tripovú jazdu, v čom asi väčšina mládeže chápe coolovosť filmu. Explicitné sexuálne scény dostanú na konci zmysel a našiel som ho vo filme aj ja, pre mňa je totiž o tom, ako si dokážu idioti zničiť sebe aj navzájom život a že možno po smrti ešte nemusí byť neskoro. Oskar asi po celý svoj prelet rozmýšľa, ako s danou situáciou naložiť a vyriešil ju k mojej spokojnosti. Prečo však musí film obsahovať tých pár doslovných záverečných záberov, keď je tu jeden geniálny, ktorý by film logicky uzavrel, snáď nechápe ani sám režisér. (01.04.2015)

2009: Tripová odysea, v záchvatu lesku a špíny japonského velkoměsta. Filmům Gaspara Noého jsem se dlouhodobě vyhýbal jako čert kříži, aby mě po naleznutí odvahy mnohdy mile překvapovaly. Vejdi do prázdna možná chvílemi díky namakané vizuální stránce plné nevšedních světelných a trikových efektů působí jako klasický „úžasný barevný trip na drogách“ ve filmu, ale již záhy rozjíždí dostatečně ponurý a znepokojivý obraz, aby temná stránka světa drog (ať už jejich užívání nebo kšeftů s nimi v drogovém podsvětí) plně zvítězila a film ukázal onu temnotu po krátkém omámení v nevšedním, přesto působivém a nepodbízivém stylu. Vešel jsem zde s jistotou, že se z pouhého filmu můžu kdykoliv rázem vrátit zpátky a ocenil nezaměnitelnou atmosféru nočního transu a putování ve stavu kdesi mezi nebem a zemí. Za pomocí retrospektivních útržků se dotváří i silný příběh vztahu bratra a sestry, který ve mně ve spojení se dvěma tragickými událostmi, vizuálem i hudebním motivem dokázal vzbuzovat silné emoce, a celé vyprávění z pohledu bloudícího ducha (od jisté chvíle) již mrtvého hlavního hrdiny podtrhovalo nevšedně opojný zážitek, stejně jako volba ryze subjektivní kamery. Některé průlety nočním městem, fasádami budov, blikajícími nápisy či silnicemi jsou naprosto úchvatné, snímek na mě navzdory dlouhým scénám úspěšně fungoval skrze pocitové vnímání atmosféry. Po dvě třetiny filmu bych klidně udělil i plný počet, jenže po čase se Noé opět rozjede v tom, co mi na něm už tolik nesedí a vedle přehnaně dlouhé stopáže začal přidávat i na šoku z explicitních detailů i extrémně nepříjemně blikajících světlech. Škoda, neboť i závěrečné vyústění má jinak dost do sebe... na druhé straně, vzhledem k tomu, že jsem se přesně těchto ingrediencí obával od Noého ve velkém stylu po celé 3 hodiny, se mi takto pozvolná a citlivě umírněná gradace, se šíleným vrcholem až před samotným finále, pořád spíše pozdává. [80%] (14.08.2024)

Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. (09.02.2011)