Vojdi do prázdna

Gaspar Noé je zjav. Posúva hranice a experimentuje, provokuje a skúša, kam až zájsť - a to nielen po formálnej stránke, ale aj obsahovej. Rozhodne si vybudoval svoj štýl a rukopis a dokonca azda aj vlastný žáner - čo je v dnešnej dobe ťažké. Rozhodne vie točiť filmy, robiť s hercom. Vie aj šokovať - no potešiteľné je, že nikdy šokovanie nie je na prvom mieste - či ak na ňom je, nie je na ňom samé, efekt nie je prázdny, nejedná sa o pózu bez hĺbky. Enter the void ponúka v niečom doposiaľ maximá viacerých jeho naznačených úsilí, snáh a trendov, ponúka priestor na premýšľanie nan množstvom vecí. tibetskú knihu mŕtvych som nečítal, no nepochybujem, že sa jedná o adaptáciu "vernú" (do miery maximálnej, v akej môže byť adaptovaný nebeletrestický text). Zároveň si zgustnete na hustú a úplne precíznu atmosféru nočného Tokia, ktoré je akýmsi peklom/tripom. Niekoľko zaujímavých "nápadov". Najviac vytýkaná bude zrejme dĺžka - a ja sa tomu tiež neubránim, aj keď mi nevadila až v takej miere - a nebyť toho, že kino Nostalgia nepatrí k najpohodlnejším a najvykurovanejším, možno prirátať moju miernu nespokojnosť s metrážov v jednej časti k okolnostiam. Tento film je dobré vidieť a rozprávať sa o ňom - a premýšľať o ňom, čo budem ešte dlho robiť. (03.02.2011)

Podmanivá a originálna kamera, strih, obraz, zvuk, svetlo, tma, sex, smrť,... Lenže dokedy? Pretože práve tá experimentálna réžia a nelineárne rozprávanie deja, ktoré sú najväčším plusom filmu, nebavia človeka (teda aspoň mňa) donekonečna. A počas 161 minúť sa práve tieto "pozitíva" začali stále viac stávať otravnými. Keby to trvalo ešte o trochu dlhšie, išiel by som s hodnotením ešte nižšie. A ten koniec je už fakt samoúčelný. (13.10.2013)

2009: Tripová odysea, v záchvatu lesku a špíny japonského velkoměsta. Filmům Gaspara Noého jsem se dlouhodobě vyhýbal jako čert kříži, aby mě po naleznutí odvahy mnohdy mile překvapovaly. Vejdi do prázdna možná chvílemi díky namakané vizuální stránce plné nevšedních světelných a trikových efektů působí jako klasický „úžasný barevný trip na drogách“ ve filmu, ale již záhy rozjíždí dostatečně ponurý a znepokojivý obraz, aby temná stránka světa drog (ať už jejich užívání nebo kšeftů s nimi v drogovém podsvětí) plně zvítězila a film ukázal onu temnotu po krátkém omámení v nevšedním, přesto působivém a nepodbízivém stylu. Vešel jsem zde s jistotou, že se z pouhého filmu můžu kdykoliv rázem vrátit zpátky a ocenil nezaměnitelnou atmosféru nočního transu a putování ve stavu kdesi mezi nebem a zemí. Za pomocí retrospektivních útržků se dotváří i silný příběh vztahu bratra a sestry, který ve mně ve spojení se dvěma tragickými událostmi, vizuálem i hudebním motivem dokázal vzbuzovat silné emoce, a celé vyprávění z pohledu bloudícího ducha (od jisté chvíle) již mrtvého hlavního hrdiny podtrhovalo nevšedně opojný zážitek, stejně jako volba ryze subjektivní kamery. Některé průlety nočním městem, fasádami budov, blikajícími nápisy či silnicemi jsou naprosto úchvatné, snímek na mě navzdory dlouhým scénám úspěšně fungoval skrze pocitové vnímání atmosféry. Po dvě třetiny filmu bych klidně udělil i plný počet, jenže po čase se Noé opět rozjede v tom, co mi na něm už tolik nesedí a vedle přehnaně dlouhé stopáže začal přidávat i na šoku z explicitních detailů i extrémně nepříjemně blikajících světlech. Škoda, neboť i závěrečné vyústění má jinak dost do sebe... na druhé straně, vzhledem k tomu, že jsem se přesně těchto ingrediencí obával od Noého ve velkém stylu po celé 3 hodiny, se mi takto pozvolná a citlivě umírněná gradace, se šíleným vrcholem až před samotným finále, pořád spíše pozdává. [80%] (14.08.2024)

Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. (09.02.2011)

Stejně jako Morien si myslím, že bylo nešťastné v prvních minutách v podstatě odvyprávět celý zbytek filmu. A neobstojí tu ani námitka, že by bylo potřeba nějakým způsobem představit divákovi pravidla toho tripu, aby se v něm poté dokázal orientovat; tohle není Inception. Zatímco Irreversible mě s každým zpětným posunem v čase čím dál víc připoutávalo k obrazovce, Enter the Void nenabízelo ani napětí ani halucinogenní opojení. Noé nám tentokrát celkem samoúčelně cpe pod nos asijské pinďoury a všelijaké další soft porno a zřejmě se pokouší nabídnout nějaké syrové zobrazení reinkarnace, ale na to, o jak kontroverzní a silné téma jde, tohle podání vyznívá poměrně unyle. Škoda. (21.12.2010)