Dům ďábla

Štylistické cvičenie na tému 70s/80s proto-slasher/satan horror za maximum. Asi najvernejšie retro, aké som kedy videl. Úplne podmanivá atmosféra strašidelných hororov konca sedemdesiatych rokov by sa dala krájať. Štylistická nuda prvých 3/4 filmu ma prekvapivo celkom bavila a koniec to je už klasický strašidelný horor, aký bol v tej dobe bežný, no teraz je to ako blesk z jasného neba. (23.08.2012)

Zdá se, že hlavní důvod vzniku tohoto filmu je něčí nostalgie po časech, z jejichž estetiky se mi zvedá kufr. Nemohu se tedy s jeho zálibou tak nějak ztotožnit. Úžasně "umělecké" pohledy na hlavní hrdiny od jejich kotníků, záběry na kráčející nohy bez zbytku těla, tříminutové mučivě pomalé zoomy bez opodstatnění dějem, kompoziční úlety takového druhu, že takhle neladně by netočil ani laik... Ne, prostě ne. Krom toho nesympatičtí úplně všichni herci do jednoho, přehrávající. To, že děvčata jsou blbá, padouši jsou padouští a nikdo jiný tam nehraje se rozumí samosebou. Ale když si odmyslím tuhle stylizaci, která "udělala" celý film, tak to docela šlo. Onen skromný zbyteček. (16.02.2013)

Tolik kladných reakcí, a já čekal skoro zázrak! Nezastírám, že největší chyba bude nejspíše ve mě - přeci jen jsem moc oldschoolových hororů z osmdesátek neviděl - ale tohle byla nuda s velkým N! Nepopírám, že druhá půle filmu, kdy se hlavní hrdinka KONEČNĚ zhostí prozkoumávání tajemného domu, je velmi napínavá; těch prvních čtyřicet minut je však oproti tomu vážně o ničem. Stejně jako se může jemné a neuspěchané "vyprávění" někomu líbit, tak mě nesedlo. Ke konci mi hodně pomohlo, že jsem si zhasl všechna světla a hrůza vyzařující z monitoru se dala krájet. A je to právě jen a pouze poslední dvacetiminutovka, co v mých očich vytahuje tento jinak veskrze průměrný horor do přijatelnějších ranků. Plus na hlavní hrdinku se koukalo velmi dobře... Jako experiment režiséra doporučuji, jinak nic extra. (27.04.2010)

Vím, o co se West pokouší a to gesto sebereflektivní hry s žánrem je mi sympatické. Bohužel mě to ale minulo na rozdíl od třeba Home Sweet Home založeného na stejném principu nekonečného odkládání nutně očekávaných scén. Stejně jako u Tajemství starého hotelu mi přijde, že ambice přesahuje talent a schopnost realizace. Drželo to nad vodou hlavně to, že Donahue to fakt sekne a na její bloudění prázdným domem se hezky kouká, což by u hororu, tedy kvalitního hororu, asi nemělo být kritériem, které člověk zmiňuje. 2 a 1/2 (30.11.2013)

S výjimkou trochu rozporuplného konce, asi nejnapnutější horor, co jsem viděl, za což můžou zejména tři věci - nevíme vůbec, čemu hlavní postava čelí, posloucháme hodně exponovanou hudbu a hlavně, z ostatních hororů jsme zvyklí, že "to něco" (například lekačka) přijde mnohem dřív a jelikož nic nepřichází a pořád cítíme, že to přijít musí, jsme nataženi jako struna (jsme-li pozorní). Očekávání nějakého typického osmdesátkového hororu může způsobit zklamání, nedoporučuji, House of the Devil na mě působilo mnohem seriózněji. Po emoční stránce snímek podpořili i 4 zkurvení diváci v sále kina Aero, co nebyli schopni zavřít hubu na déle než půl sekundy. Omlouvám se za svůj výlev, ale pořád je to přijatelnější než vražda :-) (13.02.2010)