Louise-Michel

Co je platný černočerný scénář a satira hnípající do hospodářské krize, USA a lecčeho dalšího, když mě na Louise-Michel stejně nejvíce bavil způsob, jakým je ten film udělaný. Díky výbornému nápadu, natočit takřka celý snímek pomocí statických záběrů, to totiž skoro až vypadá, že sledujeme velice bizarní divadlo nebo hodně, hodně divnou reality-show (ano, ještě mnohem divnější než jsou ty "normální") obsahující několik opravdu podařených pasáží. Na mysli mám třeba funebrácký prolog, bloudění mezi zaparkovanými karavany nebo závěrečný tanec. Ale to jsou jen takové tři epizodky, zbytek mi ničím výjimečný nepřišel. Nemůžu říct, že by mě příhody Louise a Michela nudily. Jen byly dost divné a většinu času jsem nevěděl, co si o nich myslet. První nájemná vražda byla navíc doslova nechutná a málem jsem vypínal. (19.10.2011)

„Buy, sell, buy, sell, buy, buy, sell, buy…“ Anarchistická komedie stvořená krizí z nadbytku. Plebejsky přímá a svým humorem (s)prostá, přitom postmoderně zahlcená motivy, umožňující pozornějším divákům několikeré čtení (východ dělnic z továrny a šmírování klíčovou dírkou třeba musí potěšit filmové historiky). Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot, zde konkrétně ohledně žánru filmu, pohlaví aktérů i toho, co dnes je a není v umění přípustné. Sranda z jedenáctého září a zabití kojence. Kdo to trumfne? Stylem, kdy statická kamera snímá komické výjevy, má Louise-Michel nejblíže ke grotesce, humor je ale mnohem cyničtější, mnohem méně předvídatelný a někdy spočívá už v tom, kde je kamera umístěna a jak se ne/hýbe. V tom, jak provokuje každým záběrem a přitom zůstává neskutečně zábavným (tzn. diváky nasírá, ale snesitelně), je film unikátní. Podobně jako Borat, oproti kterému si ale coby ryzí fikce může dovolit ještě víc. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Radko, Bluntman, Jansen, Pett.Luke (28.11.2014)

Tohle je jeden z těch filmů, ve kterém nenajdete žádnou normální postavu a všichni se tu chovají divně. Jelikož se ale jedná o absurdní komedii, tak to snad ani nemohlo dopadnout jinak. Na celém filmu mě nejvíc zaujala zvolená forma, protože ta je přesně taková, jak mám rád - využívá kouzlo statických záběrů. A velmi povedených, popravdě. Fakt, tady jsem si skoro všechny záběry strašně užíval a několik bych označil dokonce i za poetické. Co se humoru týče, první dvě třetiny ten film baví skvěle, párkrát jsem se u něj zasmál nahlas, bohužel v té poslední třetině to začne upadat. Ne, že by došly nápady, ale jejich provedení ne vždy funguje. Tak jako tak se mi ten film líbil a 4* si zaslouží. (22.07.2020)

Občas velmi drsná, nevybíravá komedie, ale občas jen honění ega nad svou výjmečností a podivností. Filmů o pomatených asociálních outsiderech, jenž živoří na pokraji naší "krásné a zářivé" společnosti je dosti a dosti. Louise-Michel tak zkrátka nic nového nenabízí a zkušeného diváka nepřekvapí ani svým cynismem a černočerným humorem. (09.02.2011)

Ačkoli by nevybíravost zdejšího ataku na kapitalistickou společnost a ekonomické vazby v jejích základech mohla zavdávat k domněnce, že Delépine-Kervern točí pro úzké publikum apriorních radikálů, je jejich humor naopak principielně přístupný všem. Tvůrci se totiž nikomu nepodbízejí a strefují se bez rozdílu do každého. Není to však palba chaotická či neuvážená. Naopak nese nepřehlédnutelné doklady až odstřelovačské preciznosti – každý dokonale vybroušený gag či vtip má své místo v celku díla a současně vypovídá mnohé o postavách i divácích, kteří na něj reagují. Nejen díky dramaturgicky důmyslnému scénáři, směřujícímu k zásadnímu odhalení o identitě hlavních postav, lze "Louise-Michel" označit za podpásovou nuzáckou parafrázi na japícký "Klubu rváčů". Stejně jako deset let starý kultovní titul nabízí i francouzská satira nekorektní zábavu i výstižnou výpověď o dobové západní společnosti (je až k nevíře, jaké množství symptomů doby - od paranoie přes bio potraviny po adoptování dětí z chudých zemí pracháči - dokáží tvůrci ve vyprávění obsáhnout). (10.09.2009)