Spievanie v daždi

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film. (03.01.2024)

Přiznám se, ze začátku jsem tomu nevěřil. Ale v průběhu filmu to na mě spadlo - ta krásně uvolněná atmosféra, ta nápaditá choreografie (kolik dnešních českých muzikálů má takhle skvělou choreografii? Odpověď je samozřejmě žádný! Trochu zarážející, ne?), ty skvělé písničky! Singin' in the Rain je vlastně takovou muzikálovou verzí Americké noci. Vidíme proces výroby filmu/muzikálových čísel, dabingu, taky se mi líbila ta narážka, že zvukový film prakticky "zabil" některé herce z němé éry, respektive jejich kariéru… Jo, tenhle film není jen přehnaně optimistický muzikál. Je to film s velkým F, je to klasika s velkým K a je to jeden z nejpozitivnějších snímku, co jsem za svůj (poměrně krátký) filmový život viděl. Je to perla starého Hollywoodu, je to neskutečně hravý film, je to… je to… prostě pokud jste tento snímek neviděli a písničku Singin' in the Rain znáte jen z Mechanického pomeranče, rozhodně si tento film sežeňte! 100 %. (14.12.2010)

Film nebyl ani zdaleka tak zlý, jak jsem si ho v té nejčernější představivosti představoval. Zahrané bylo vše skvěle. Nemohl jsem se vynadívat na duo Gene Kelly a hlavně Donald O'Connor, a to nejsem 4%. Songy zazněly pěkné a občas se naskytla i vtipná situace. Myslím si, že tento film je i po takové době stále vysoce koukatelným. Bohužel film se neubránil ani momentům méně koukatelným a nudným. Neměl bych čisté svědomí, kdybych hodnotil více než 3*. A 3* jsou to v tomhle případě slabší. (04.04.2012)

Když jsou v muzikálu to nejlepší mluvené dialogy, a to nejotravnější příliš dlouhé a rozjívené muzikálové scény, tak je něco špatně. Já to přepíčené muzikálové pitvoření a skotačení nemám rád tak nějak z principu, a když je moc dlouhé a přidají se k němu navíc i superpozitivní tymolinove usmevy všech zúčastněných a barevný holokaust všude kolem nich, tak už je to na solidní migrénu... Jenže pak přijde další geniální dialog, pak pro změnu nějaká muzikálová scénka v délce a kvalitě bez problémů přijatelné, chytrý příběh, a i já musím uznat že je to prostě velice fajn. I když méně eskamotérství, a více "filmu", by v něm opravdu neškodilo. 8/10 (18.08.2012)

Iluze zahalená v iluzi zahalená v iluzi. Je těžko uvěřitelné, že v polovině dvacátého století vzali sami hollywoodští tvůrci film jako takový a pak ho (v hávu zábavy) rozebrali na ty nejdrobnější kousky. Zpívání v dešti nabízí částečně historickou reflexi s příměsí nutné fabulace, výlet do všemožných i nemožných žánrů, zároveň však ironizuje jak klišovité příběhy, tak samotnou produkci, fungování velkých natáčecích studií a dokáže se vysmát i většině filmových profesí (od nervózních režisérů, přes „nahraditelné“ osoby jako jsou kaskadéři a zvukaři, až po hvězdný manýrismus). A aby toho nebylo málo, nakonec se divák dostává až někam do psychoanalytických vod v pojetí kinematografie jako pokrouceného zrcadla skutečnosti. To se nejvíce projevuje na hlavních ženských postavách, z nichž jedna zobrazuje ideál, který je ale ve své podstatě falešný (Lina), zatímco druhá je obyčejnou dívkou bez pozlátka, která je však až „příliš obyčejná“ pro stříbrné plátno (Kathy). Proto jsou tyto dvě postavy těžko oddělitelné, potřebují jedna druhou. Ostatně člověk by těžko vydržel zcela bez umění, či kulturního vyžití (jakým je například film = velkolepá iluze) – to by se z každodenní rutiny, šedi a starostí nejspíše zbláznil. Na druhou stranu by však těžko mohl celý svůj život prosedět jen před plátnem kina - za touto příjemnou náhradou světa by se totiž v konečném důsledku skrýval pouze skřípavý zvuk nicoty. (12.03.2017)