Nech vojde ten pravý

Film spadající do škatulky "co kdyby"... Co kdyby vaše nová sousedka byla upír? Netradičnost snímku spočívá v absenci hororových postupů. Příběh se odehrává na obyčejném sídlišti současnosti a nepotřebuje žádné berličky v podobě hezounkých tvářiček, výtvarné stylizace či záplavy triků. Jakmile přijde na zvláštní schopnosti Eli, vždy se odehrávají šikovně "za rohem" a na přetřes zůstává jen výsledný efekt, zasazený do tradičně ztvárněného dramatu - netradičnost vyplývá až z příslušné kombinace nesourodých prvků. Na myšlenky se zde moc nehraje, maximálně můžeme uvažovat o tom, kterak se odstrkovaný outsider Oskar snadno spřátelí i se zcela nebezpečným fenoménem, pokud najde stopy hřejivého přátelství. Trochu navíc pak zůstávají jedině scény s nakaženou upírkou - byť je například scéna s útočícími kočkami sebepůsobivější, je postavená až příliš na efekt a pro film neznamená vůbec nic. Takže co kdyby... Co kdyby to tak vážně bylo? Mam kamarádku upírku... a jestli mě nenecháte, rozemele vás do jitrnic... a není to celé jen poněkud morbidní Oskarova představa? (06.02.2009)

V jednoduchosti je krása – pro Evropana snadněji ztotožnitelná, než hýřivá americká přeplácanost. Skloubit takovým způsobem protichůdné pocity křehké zranitelnosti se žhavou vášní, navodit atmosféru horoucího vzplanutí dvou zcela odlišných bytostí. Skandinávská symbolika jasného dne a temné noci v romantickém splynutí na lehounké sněhové podušce potřísněné kapkami rudého vykoupení. Chceš poznat slast okamžiku – zamilovaní chlad nevnímají. (27.11.2010)

Člověk se vždycky víc bojí toho, co jej přesahuje, než toho, nač nedosahuje aneb introvertní skandinávská lovestory... Teď už vím, nadevší pochybnost, že je Låt den rätte komma in velmi pomalý, hořký a smutný film, obrazotvorný ale nikoliv lacině obrazný. Příběh, který s chladem sobě vlastní minutu po minutě obrací vše, co je soudobou společností vnímáno jako klišé (od hodnoty přátelství, důvěry, naděje, upřímné lásky), příběh, který funguje na přísně citové rovině, kterou je nutno (spolu)prožít, jinak zůstává nedotčena. Tomas Alfredson nepřidal vůbec nic navíc, ani jediný motiv navrch k celkově minimalistickému formátu stejně jako kameraman Hoyte Van Hoytema, který si jen syrově pohrál s hloubkou ostrosti, detailem, prostorem a (povětšinou) minimem světla. A vlastně víc než kde jinde poutal pozornost i hudební doprovod Johana Söderqvista, jenžto přesně odhadl, které nástroje umí akusticky vyvolávat chlad - klavír, housle, kytara. Říká se, že skrze krev proudí život tělem, takže skrze nejednoznačně krvavý Låt den rätte komma in proudí život z těla ven. Opravdový, bolavý i upřímný. [final rate: 80%] (05.04.2011)

Skutečně mrazivá dospělá lovestory o ztrátě nevinnosti a zakázané lásce, jejíž aktéři jsou znepokojivě mladí. Nepolevující atmosféra a zajímavě načnuté souvislosti, které ukáží divákovi tak akorát, aby si pak už domýšlel sám, jsou asi hlavní klady tohodle zvláštního filmu. Stejně tak nejděsivější momenty odehrávající se vlastně zcela mimochodem... Vyššímu hodnocení ale brání přílišené nedotaženosti ve vnitřní logice filmu.. (20.01.2010)

Neuvěřitelně rozsáhle rozpracované upírské milostné drama. Nejsem expert na upírská témata, ale myslím, že film si držel svoje základní tématické niance a přitom byl zasazen do příběhu, děje a atmosféry pro nás velice nezvyklé, o to víc přitažlivé, ale také mrazivé ... chvílemi dojemné, chvílemi tragicky pesimistické a chvílemi až zvířecky brutální a nekomprosmisní ... Nekompromisní je pak obecně celý film a povodí si diváka jako malého caparta, špičkově odvedená práce, ke které v podstatě nemohou být výhrady. Jen toto není přímo šálek mojí kávy ... přesto se mi film velmi zamlouval. (03.05.2009)