Tron: Dedičstvo

Trochu jako Avatar,v tom smyslu,že jsou všichni natolik okouzleni vizuálem,že jaksi pozapomněli na debilní a kýčovitý obsah.Já ale nijak odvařená nebyla a když se sama sebe zeptám,co se mi na Tronovi zaujalo,tak mě napadne jen makeup a vlasy té bílovlasé holky:-)Ale ne dobře,nebudu nespravedlivá;začátek se mi jakžtakž líbil.Pak to šlo bohužel z kopce.Možná přeháním,ale podle mě je to taková podívaná pro kluky,kteří rádi paří hry,nic víc. (06.03.2012)

Audiovizuální nářez podpořený skvěle vypadajícím ženským osazenstvem, obstojným hlavním hercem a hlavně zase skvělým Bridgesem. Dokonce nadvakrát. Ovšem ten druhý trpí jediným neduhem zasahujícím do vizuálu, jeho obličej je příliš plastový, což v porovnáni s Avatarem působí úplně směšně. No, v rámci dalších věcí kolem vizuálu je už vše prostě nádhera. Všechnno kultovní vizuální pojetí prvního Trona je upgradeováno a vzniká tak kultovní vizuální pojetí Trona Legacy. No, možná na kult trochu brzy, ale věřím že se z tohoto filmu a z toho Gridu stane předloha pro mnoho dalších filmů (a plně tak souhlasím s Pomem). Hudba pak je opravdu z jiné planety, ti dva hudebníci vytvořili tak velkolepý soundtrack, že moje uši umírali při každé scéna blahem. Ovšem trochu méně blažené a více mrtvolné byly při některých nechutně pitomých a klišovitých dialozích, či rádoby vtipných hláškách (týká se hlavně toho obstojného, ale přesto zeleného Hedlunda). No naštěstí toho nebylo až tak moc, a i když obecně příběh stal za starou belu, mně nijak moc neurazil. I když jsem popravdě čekal trochu víc, než jen dokonale zkopírované (samozřejmě s tím vylepšením) mnohé scény, dokonce i ty hlášky a velmi podobný koncept. No, krajina Gridu to všechno zachranovala, a akční scény byly taky fajn. Třetímu dílu se nebráním a na seriál se těším. Nenominace za vizuál a hudbu je jeden z dalších prohřešků akademie. (10.03.2011)

Přiléhavější by byl název Tron 2.0, neboť po příběhové stránce jde skutečně jenom o pokročilejší verzi originálu. Zadání zůstalo totožné – dostat se z bodu A do bodu B, spasit hodné a rozložit na bity zlé. K původnímu filmu odkazují postavy, hlášky i prostředí. Kdo jej neviděl, bude ochuzen o pár uchechtnutí. Po technické stránce je ale nový Tron o několik desetiletí dále. Vypadá… naprosto… dokonale! Jako dílo, na němž spolupracovali přední světoví designéři. Virtuální svět, stvořený ve filmu trochu vyčpělým Jeffem Bridgesem (jeho persifláž Stvořitele se svatozáří na zádech je komická stejně jako většina filozofujících mudrců ve velkých sci-fi), ze své podstaty vylučuje existenci nedokonalostí. Každý objekt slouží svému účelu a stejně tak mají zvláštní význam veškeré zvuky. Tron nás oproti Avatarovi do svého smyšleného světa nenápadně nevtahuje, neustále na něj a na jeho smyšlenost upozorňuje, nutí nás kochat se jím zvnějšku. Jistě, je to zřejmě nejdražší videoklip Daft Punk, ale videoklipové a přitom strhující jsou dodnes i velkoměstské symfonie, natočené před nástupem zvuku (Muž s kinoaparátem, Berlín: Symfonie velkoměsta). Nejen víra, že Tron bude ještě za několik desítek let podrobován kritickým rozborům, ale také ohromení z nadreálného audiovizuálního (!) zážitku mne vede k přehlédnutí mnoha otravností, zahrnujících mizerné herecké výkony, nezajímavý úvod či připitomělé hlášky, a udělení pěti hvězdiček. Apendix: první v IMAXu viděný film, který za ty peníze fakt stál. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, Lavran, Rosomak, Arbiter, Martinius, Traffic (29.01.2011)

Vysoká míra sebereflexivity (stavění na odiv neomezených možností digitální kinematografie, tematizace procesu tvorby fikčních světů, deformace obrazu a zmnožení rámů jako zdůraznění iluzivnosti digitálního světa i filmu samotného), 3D sloužící vyprávění, opozice pevné, stálé hmoty (klasického umění) a tvárnosti, nestálosti a proměnlivosti forem (moderního umění), opojný tanec barev, světel a tvarů připomínající avantgardní, futuristické filmy, hra a divák-hráč (či lépe uživatel), videoherní principy, které však nenarušují soudržnost filmu, harmonie v nedokonalosti, mýtus o stvoření a vyhnání z ráje, vzpoura proti Bohu, pozitivní poselství (vítězství reality, skutečného světa a žitého prostoru nad simulací a simulakry), Daft Punk, rytmizace střihu na jejich geniální hudbu a otázka nebývalé autonomie hudby a zvuku jako taková, vtahující, nesmírně originálně pojaté akční scény, které se mnohdy odehrávají na několika úrovních prolínajících se prostorů, kde se navíc neočekávaně mění gravitace, důmyslná a mnohovrstevnatá práce s odkazem prvního dílu (do jisté míry naznačená již v podtitulu "Legacy"), která zachází daleko za pouhé odkazování na konkrétní scény, situace, rekvizity a vizuální prvky, ačkoli i to je přítomno v míře více než vrchovaté (konkrétní příklad: podoba/grafika kyberprostoru v původním TRONovi odrážela tehdejší strop možností digitálních triků, který vylučoval snahy o fotorealističnost, stejně tak podoba současného TRONa ukazuje soudobé technické maximum, které již fotorealističnost, ba hyperrealističnost umožňuje, což mezi oběma filmy vytváří jednak silnou vazbu uplynulého, prožitého času, ale vypovídá i o proměně filmového média se vstupem do digitální éry, vývoji techniky, filmových vyjadřovacích prostředků atd. V tomto zrcadlení se zároveň zjevuje i zmnožování a tvárnost, které v novém TRONovi charakterizují nejen budování prostoru a přecházení mezi jeho jednotlivými vrstvami, ale především celkové uchopení dědictví předchůdce)... Ve výsledku úchvatná fúze videoherního a filmového světa, jejíž jediný výrazný problém spočívá v nechutně stereotypním zobrazení a postavení ženy, které mi pilo krev od začátku do konce. (16.12.2010)

Long live for users! TRON Legacy je filmem, který Vám rozhodí ZENovou rovnováhu jako žádný jiný v letošním roce. Polovina snímku je jednoduše geniální (těla, disky a stroje létají vzduchem, dokonalá architektura, stylová struktura, prostorová hloubka a zvídavý divák vpuštěný do tohohle programového, designově stylového bludiště vrní blahem), ale tahle polovina je vyplněna všemožnou vatou, pseudo mytologickým přesahem a snahou přesvědčit diváka, že dokonalost spočívá v samotné nedokonalosti. Navíc hudební stránka filmu je oním hybatelem děje a nikoliv hlavní postavy. Ačkoliv lepší videoklip/y si Daft Punk nemohli přát. Akční scény a trikové celky jsou dech beroucí, jenže když dojde na dialogy, zívá celá rodina. Nejenom, že Tron v samotném závěru imploduje do sebe, ale ještě se stihne mimoděk zparodovat. Už ale kvůli vizuálnímu fetiši a až neskutečně originálním akčním scénám symbioticky propojeným s hudební stránkou tohle dílko stojí za to vidět. Sem s Oscarem za hudbu a zvukové efekty. PS: poznámka konspirační - Joseph Kosinski musel natočit jen polovinu filmu – TU stylovější, v které se nemluví – a za zbytkem stojí někdo jiný. Ukázkový film na (tužkové) baterky. (10.12.2010)