Povolanie: Reportér

Z terénu na suchu. Na samotě. Hloub, do proudu, k pramenu bytí. Host po hotelích cizoty, začarované, zrcadlící krajiny. Přes recepci prázdných niter, jiter. Éterem opakovaného déjá vu. Formát živlů umírněný. Klient nové identity, nové epochy. Ztepilý totem osvícený vědomím, slečnou společnicí, rozmarýnkou života. Unaven, opouští sám sebe, mění exteriér, ale interiér interiérem zůstane. Prchavé cestě člověka na křižovatce, zákon přírody se nevyhne. (20.01.2019)

Koprodukční snímek Povolání: reportér (1975) patří mezi významná díla Michelangela Antonioniho, jež byly v naší distribuci uvedeny. Scénář : Michelangelo Antonioni, Mark Peploe a Peter Wollen. Kamera : Luciano Tovoli. Hudba : Ivan Vandor. V příběhu televizního dokumentaristy, který využije příležitosti, a pouhou výměnou fotografií v pase přijme identitu zemřelého obchodníka, Antonioni opět zkoumá křehkost a nevyzpytatelnost mezilidských vztahů. (28.05.2011)

Pomaly sa ustaľujem v názore na Antonioniho tvorbu - Zväčšenina, po nej medzera a nakoniec všetko ostatné, vrátane dnešného filmu. Prekvapilo ma, že je považovaný za jeden z najatraktívnejších Antonioniho filmov. Keby niekto napísal o najpomalšie plynúcom, stotožnil by som sa skôr. Príbehovo to bol pomerne jednoduchý útekový film a filozoficko-existenciálne presahy v ňom presahujú akurát moje chápanie. Dokonca aj ospevovaný Nicholsonov výkon mi pripadal rozpačitý. Neviem, čo by ešte bolo hodné pozornosti, aby sa film dostal zo štandardného trojhviezdičkového hodnotenia. (26.12.2014)

Samotné téma mě tak absorbovalo, že jsem z filmu příliš neměl. Co? Samozřejmě požitek. A toto samontné téma bych nazval "správa identity". Přestože většina lidí se nechává svojí vlastní identitou zotročovat, místo aby jí řídila (identity control") a přestože pro mnohé je vlastní identita víc než vlastní život, dají se s ní dělat opravdové psí kusy: identita se dá přivlastnit (nejlépe Michal Lazňovský: Případ Martina Guerra, oba filmy - Návrat Sommersbyho a Návrat Martina Guerra jsou jen mírně naprůměrné), identita se dá odmítnout, nebo vyměnit, převzít či zdědit (jako zde), identity je možno se zříct, identitu je možno někomu vnutit... Při (ne)sledování Antonioniho filmu mě napadl tento scénář k filmu, v němž hraji navíc hlavní roli: Jedu s poznávacím zájezdem do Extramadury. S pomocí šikovné průvodkyně, která mi dá přednost před ostatními turisty, si tam koupím či dojednám koupi skromného domku. Doma zničím veškeré identifikační kódy kromě OP a odjedu tam "na dožití". Pozn.: " Nadstandardním" řešením identity je také Kafkův Zámek (včetně záměny v seznamu hostů Špindlerova Mlýna - viz podrobněji Reiner Stach: Kafka) (23.09.2019)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák! (12.05.2018)