Kniha prežitia

May there be a light... Za sebe bych řekl, že je hodnocení Knihy přežití zde na ČSFD jedním z nejnevěrohodnějších, a zasloužilo by si zvednout minimálně o patnáct procent. Je mi jasné, že většinu českých ateistů dokáže naštvat posledních dvacet minut filmu, ale jinak házení do odpadu nechápu. Ještěže naši slovenští bratři (kde je mimochodem na školách povinná náboženská nauka) alespoň trochu tahají rank směrem nahoru, a snímek tu nekončí v černých barvách. Ale k věci: na promakaném dílu bratrů Hughesových mi vlastně nejvíce vadily jen asi tři scény, při kterých jsem si plácal rukou na čelo. Jenže který akční trhák se dnes dokáže vyhnout úsměvně trapným okamžikům, kde si inteligence vzala dovolenou? Je tu sice pár dementních scének, ale ty na atmosféře neubírají. Jinak je totiž Kniha přežití velmi příjemnou post-apo oddychovkou s osvědčenými herci (Titus Pulo, motherfuckers!), až nečekaně výbornou hudbou, a hlavně je putování po boku Washingtona zatraceně candy. Šedo-hnědo-bílo-žluté scenérie - ač tvořené na PC - vypadají na plátně úchvatně. A prý žádné akční scény, ano? Asi jsem byl na jiném filmu, bylo jich zde tak akorát! Ostřelování domečku pak řadím mezi nejvíce sexy kamerové průlety historie. Ke konci stopáže jsem se dále rád nechal unést "vysvětlujícím a rádobyšokujícím koncem" - jen bych to celé utnul cca o pět minut dříve... Ale jak říkám: celkově je The Book of Eli zatím největším překvapením roku 2010. A na ústřední hudební motiv nezapomenu. (03.03.2010)

Tohle mi málem úplně uniklo ! Nějak jsem na to "zapomněl", přitom tak zásadní, známej film. Sice je to vykrádačka Mad Maxe 2, 3 trochu ... a ještě mne zklamal Gary Oldman, u kterýho jsem zvyklej na grandiozní herecký výstupy. Role záporáka pro něj byla jak ušitá, ale buď špatnej scénář postavy, nebo sám Gary na to prostě sraly ... Tak nějak filmem prošel, aby zaplnil roli hlavního záporáka bez většího "nasazení". Denzel však tradičně excelentní, jeho postava výborná. Vizual, atmosféra a hlavně fighty, jejichž choreografie mi připadla dost obkoukaná z tradiční japonské "katana éry" 60. a 70. let (což je to nejlepší co může existovat). Dlouhá stopáž vůbec nevadila, bavilo mě to max celou dobu. Fakt dobrý a díky uživateli Evilphoenyx za připomenutí - výtku :-D , protože díky němu bych to možná ani nikdy neviděl ... ;-) (01.04.2015)

Béčková parafráze na "Cestu" Cormaca McCarthyho (tedy knihu, ne její filmovou adaptaci). Vše, co McCarthy vyjadřoval mezi řádky, je zde konstatováno s doslovnou jalovostí (od žánrové paralely s westernovými příběhy přes vytržení z letargie konzumní společnosti po motiv víry). Zatímco "Cesta" je ve svém přesahu obecná a nadčasová, zde se veškeré významy zplošťují na jednu konkrétní a především tradicionalistickou rovinu. Ačkoli se jedná o původní scénář, byl film příznačně propagován na Comic-Conu v San Diegu. Svým pojetím odpovídá americkým mainstreamovým komiksům, které také své publikum lákají na vycizelované obrázky a snaží se působit oduševněle skrze prvoplánové spoje s uznávanými díly západní kultury. Postapokalyptický svět je v "Knize života" jen kauzálně nepropojené leporelo, kde s každou stránkou scénáře vyskočí nějaký výjev a s další se zase ztrácí (stejně jako v "Terminator: Salvation"). Ale co na tom; ženy jsou tu krásné a nablýskaný styl pomáhá zakrýt fakt, že akční scény jsou koncipované s mizernou choreografií a za málo peněz. Škoda, že film není upřímný a sanží se působit jako něco víc; mohl to být dobrý přímočarý brak. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (11.01.2010)

Ou, to zase byl jednou film… Takhle, s většinou (vyřčených či nevyřčených) myšlenek souhlasím (např. že náboženství samo o sobě není špatné, ale lidi jej zneužili). To bez debat. Některé scény byly efektivní, to taky přiznávám. A byl jsem rád, když se na plátně objevil Ray Stevenson (alias Pullo z Římu). Do této chvíle je vše fajn. Jenže, v tomhle filmu je několik vyložených WTF momentů, kvůli kterým prostě nemůžu jít výš, než na tři hvězdy. Náznaky SPOILERŮ! Denzelova neprůstřelnost nebo ta šokující pointa na konci, kdy jsem fakt přemýšlel, jestli si ze mě někdo nedělá prdel… Konec SPOILERŮ! The Book of Eli není zas tak špatný film, jenže vedle tematicky podobného snímku The Road vypadá stejně věrohodně, jako Slovensko ve finále Mistrovství světa 2010 v JAR. Kdyby si odpustili ten závěr, šel bych možná o něco výš. Je to škoda… (21.06.2010)

Příkladná esence filmové audiovizuality: auido zajišťuje ohromující zenovej soundtrack na pomezí Nine Inch Nails a Williama Orbita, vizuál desaturovaná, sépiově utlumená barevnost kopírující fotografie Jana Saudka a slavnou „dream sequenci“ ze Stalkera. Zároveň je Kniha přežití další z přímých důkazů technologického determinismu, podle něhož určuje estetickou podobu kinematografie technologie, protože dříve by podobné meditativní post-apo krajinky oslovující diváky mystickou zkušeností vznikaly velice těžko. (-spoilery-) Není divu, že hrdinové přenesení do takovýchto světů ztrácejí vždy jeden ze smyslů a nejsou schopni jej vnímat v celé své komplexitě, viz ušní žábry Costnera ve Vodním světě (coby mutant podobající se rybákovi slyší skvěle ve vodě, ale o to hůře na souši), mlčenlivost Gibsona z Šíleného Maxe (za celý film promluví jen pár vět) a zraková dysfunkce Washingtona. Přirozené meze, jimiž příroda ohraničila citlivost jejich smyslů, je chrání před přesycením informacemi. Kdyby mohli snímat vše, pak by musela být informačně-procesorová kapacita jejich mozků nesrovnatelně vyšší. Barvami hýřící a mnohotvárný svět, jež poznáváme prostřednictvím postavy Washingtona, je tak nahrazen hrubou schematizací, ve které neexistují ani barvy, ani vůně, ani pocity, ani samo běžné plynutí času. Všechno to zůstává vyhrazeno pouze postiženým, vůně slepé ženě a zvuk třeba Washingtonovi, kteří zas ale nemohou pojmout z bohatosti světa něco jiného. Degrese smyslů, symbolizující nemožnost plně obsáhnout nové přetvořený svět a přenášející tuto ztrátu na hlavní postavu, provází nakonec každého hrdinu z post-apo civilizace. Kvůli této rozpolcenosti mezi světem o sobě a světem pro postavu nejsou post-apo fikce zpravidla čistým žánrem, ohraničeným jasnými pravidly, nýbrž benevolentnějším sub-žánrem, v němž vedle sebe koexistují stará pravidla s novými ustanovenými po světové katastrofě, díky čemuž není Kniha přežití projektem ani vyloženě ambiciózním jako Chvalozpěv na Leibowitze o snaze mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti, ani marshallovsky-dravým, a vzbuzuje tím otázku, jestli než dojít do extrému není lepší kompromis mezi artem/midcultem a žánrem. A odpovídá, že kompromis není k zahození, ačkoliv takový film pak může být napadnut jednak z důvodu přílišného kazatelství, druhak proto, že postrádá více akce. Nespočívá ale právě v tomto výlučnost Tarkovského Stalkera - totiž v tom, že patří do arthouseu, ale střílí se v něm, navštěvují se v něm jiné světy a některé postavičky jsou přes nelíčenou apelativnost téměř až komiksové? (26.12.2010)