Rozkaz

Zatímco ve zbytku Evropy se během roku 1918 1. světová válka postupně chýlila ke svému konci, tak ve Finsku si to mezi sebou v občanské válce rozdávali "bílí" s "rudými" o budoucí nadvládu země. Toto jejich národní trauma bylo filmově zpracováno už několikrát, při čemž tento snímek je specifický příběhem dvou lidí z opačných táborů, které válka svedla dohromady a jejichž osudové setkání jim jednou provždy změnilo život... Jak už to tak v dějinách bývá - vítězové poraženým žádnou čest neprokázali a naopak se na nich krutě pomstili, a právě tíživou atmosféru údalostí té doby se podařilo tvůrcům dostat i do filmu, k čemuž nemalou měrou přispěly herecké výkony i působivá kamera ve filmově neokoukané severské krajině. Být lépe obeznámený s touto tématikou, možná bych dokázal více docenit i pro mě jinak nevyvážený scénař. (26.02.2013)

Po snímku Neznámý voják je Rozkaz druhým filmem, který jsem od Aku Louhimiese viděla a musím se přiznat, že mu začínám přicházet na chuť. Jeho režijní rukopis je dobře rozpoznatelný. Zatímco Neznámý voják mě svou rozvleklostí a bezemočností trochu nudil, Rozkaz mi nedal oddech snad ani na minutku. Drsné scény z doby finské občanské války působily velice realisticky. Hned od začátku jsem si vytvořila pouto k zajatkyni i vojákovi stojícímu na straně spravedlnosti. Kupodivu mi následně ani psychicky rozervaný soudce nebyl lhostejný. Řekla bych, že jeho recitace Goetheho patřila k jednomu z nejsilnějších okamžiků filmu. Výborně se též povedlo zachytit psychologii postav i jejich vzájemných vztahů. Shrnuto a sečteno, Rozkaz je syrové válečné drama, nabité podmanivou atmosférou, které dokáže rozeznít emotivní strunu snad v každém z nás. Alespoň na mě to tedy opravdu zafungovalo. (01.05.2020)

Chladný a surový film jako celé Finsko. Ve válce se na emoce nehraje a kdo začne cítit něco jako lásku, tak na to doplatí. Dost nekompromisní, a svým způsobem i dost úchylné. Takový film umí natočit jen severní země. Zajímalo by mě, kde vzali ty herce, protože hrají úžasně a dost realisticky a při tom jsou ochotni jít s kůží na trh. Škoda těch hluchých míst, kterých je ve středu filmu celkem dost a celý film zpomalují. Ale to je jen malá výtka k jinak bezchybnému a dost kontroverznímu snímku, ve kterém hraje hlavní roli krutost války. Takový konec jsem nečekal a byla to jedna z dalších věcí, která mě dost zchladila. Prostě silný zážitek, ze kterého se budu ještě dlouho probírat. (03.06.2013)

"Zdá se, že dokážeme najít zálibu v čemkoliv..." Tak nevím, zdá dokážu mít někdy zálibu v dnes tak moderní snaze vkládat snad do každého druhého filmu homosexuální dějovou linku... Za mě něco, co mi zde rozhodně vadilo (aniž bych, zdůrazňuji, měl něco proti lidem této sexuální orientace, jen prostě mi to zde přišlo násilné). Jinak po opravdu drsných 15 minutách (mnohačetné znásilňování a hromadná "divoká" poprava), které ale do válečného filmu tak nějak žel asi patří, čeká na člověka řada vizuálních překvapení, ať už jde o nádherně nasnímané scenérie severské krajiny či poměrně hezké erotické záběry (zde musím uznat všeho druhu). Dost paradoxně tak vyznívají slova soudcovy manželky, když říká "všude utrpení a tak málo krásy"... Moc zajímavě ale působí i ty vizuální kontrasty dané střídáním prostředí, v němž se film odehrává (vězení versus soukromé sídlo soudce Hallenberga). Z dějového hlediska je už ale můj dojem poněkud rozporuplný. Na jednu stranu skvěle psychologicky vylíčená postava soudce Hellenberga, "spisovatele a humanistu, co učí lidí, aby se chovali jako zvěř". Na druhou stranu třeba poněkud nadbytečná postava jeho manželky, která si tu střihne sexuální scénu podbarvenou (nevím proč zrovna) hudbou z Beethovenovy 7. symfonie (konkrétně z Allegretta). Samotný závěr mi přišel poněkud nepravděpodobný, i když docela chápu, že nějaký maličko optimistický konec to po tom "nářezu" asi i chtělo. Celkově určitě typ filmu, který mi jednou stačil, i když mě určitě obohatil. (18.02.2019)

Film jako finská pálenka z bahna, březové kůry, staré vojenské škorně, předjarního vánku (a mraženého mamuta). Když se jí v jejím vlastním tempu propijete až do dna, všechny nuance se spojí v něco neuchopitelného, pradávného, co vítr šeptal už Goethemu... "Ký pozdní to jezdec větrem a tmou? To otec se vrací s chlapcem tmou, Bezpečně drží ho na rukou. - Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž? - Je tu král duchů, nevidíš? Má korunu, žezlo a bílý šat. - To je cár mlhy jen, noční chlad..." (17.07.2021)