Orbis Pictus

Orbis Pictus. Schola Ludus. DonQuijotovský pikareskní román v obrazech o putování čisté duše po světě, o hledání ... hledání vlastních kořenů, které je snad lepší neznat, hledání vlastního já, jež nalézt je třeba, aby bylo možné vyrovnat se s vlastním údělem. Snové, groteskní, láskyplné, někdy i kruté, obrazy, vytvářející Labyrint Světa, aby se hlavní hrdinka mohla dobrat Ráje srdce. Zajímavý počin slovenské kinematografie a Dorotka Nvotová už od raného mládí ukazující slibný herecký potenciál. (11.11.2014)

Nezletilá Terezka je propuštěna z dětského ústavu a s dopisem pro svou matku se ji vydává hledat do hlavního města. Cestou potkává rozličné lidi a prožívá podivuhodné a absurdní situace. Škoda, že v druhé polovině se poetická rovina kamsi vytrácí a příběh přestává být poutavý. Poslední čtvrthodinka je vyloženě mimo. Zatímco předchozí Šulíkova Záhrada byla dokonalá v každém ohledu, Orbis Pictus zůstává kdesi v půli. Miluji hudbu Vladimíra Godára a i v tomto případě je naprosto za srdce chytající. (24.10.2022)

Nevím, co znamená plivnout na knoflík a schovat jej v krabičce. Nerozumím říkance na pisoárech. Hnusných a špinavých. Nechápu, proč má dívka k poměrně slušným šatům ty nemožné shrnuté béžové punčocháče. „Tu už vlaky nestoja.“ Zbytečná ST N C .Sled barvitých obrázku poplatných názvu filmu. Padající strom, splaz dřeva, zpěv v autě. Kankán na sudu, hořící oblečení, zakopaná žena. „Netancuj tolko, privoláš dážď.“ A prší, chčije a chčije, slovy pana Kemra. Obrázky pokračují. Boty ve skříni, spodní voda. „Býva sa tu dobře. Len žiť sa tu nedá.“ „Utopenec vraj prináša štiastie.“ Ty staré bavlněné punčocháče mne čím dál víc iritují. Dalším nepochopitelným zvyk sypat ženicha moukou. Chudák ženich, nejen kvůli té mouce. Gregorová je spolehlivě ordinérní v každé situaci. Chudáci, co ji nesli na ramenou. Samý chudák, doslova i obrazně. Film stojí a padá na Tereze Doroty Notové. Ale jde o skutečné stání a padání_ Skoro mi připadá troufalé nazvat film této kvality po Komenském. Odlehčením snad scény s Labudou a Turzonovovou. Labužník Satinský jasným bonbonkem. Nakonec i ta blbá říkanka měla svou pointu. Pro mne jako hudbymilovného diváka byly nejsilnějšími okamžiky scény s výraznou hudbou Solamente Naturali a pohostinsky dirigujícím Markem Štrynclem. Baroko, to je moje. (27.04.2009)

V momente, keď Terezka nastúpi do auta ku Labudovi, nejako som sa prestal baviť. Dovtedy krásne jednoduchý a čistý príbeh s prvkami, ktoré mi veľmi učarovali v Záhrade, sa teda neskôr mení v zmesku lepších momentov s tými horšími. Nakoniec je z toho lepšia nuda bez výraznejšieho a silnejšieho rozuzlenia. Pre mňa niečo medzi 3-4, skôr však dole. (03.12.2008)

Dej som veľmi neočakával, ale predsa tam nejaký bol. Len nedával zmysel. Dorotka ako Terezka prechádza zvláštnou karikatúrou sveta, ponúka nám z neho nečakané obrazy a my ich máme lúštiť. Nerozlúštil som žiadny, pekne ich tu rozpísala jatamansi, takže nemusím spomínať ani jeden. Nvotová je hlavnou postavou nevýraznou a Emília mohla byť o niečo väčšia. Prečo väčšia, to je dosť ťažko vysvetliť. (12.01.2016)