Madisonské mosty

Přesvědčení, že každý z nás má svůj protějšek v tom druhém pohlaví, je vírou, která není bez opodstatnění. Těch, kteří je naplní, není mnoho. A ne vždy potkáváme tento životní vrchol v situaci, která by umožňovala jeho plné a bezvýhradné přijetí. Velké téma je současně neméně velkým svodem k plačtivému sentimentálnímu pohledu, který odpuzuje svou kašírovaností a schematickou nepřirozeností. Příběh MADISONSKÝCH MOSTŮ je příběhem ne nezvládnutí, ale opanování a oslavy tohoto citového vyvření, bez nějž každý lidský život zůstává pustý a prázdný jako neobydlený neudržovaný dům. Zdánlivě bezvýznamné setkání ženy, jež je v letech, kdy by měla mít rozum, s mužem, který přesvědčuje sebe sama v názoru, že únik do tvůrčího života je rovnocennou náhradou lidské plnosti, vrcholí v citové i fyzické smršti čtyř - zdaleka ne celých - dnů. V smršti, která sama o sobě je svou intenzitou životem samým. Okolí erupce je při tom všem vším možným, jen ne pouští a úhorem. Postrádá mnohé, lidská malost a vyprahlost však do tohoto výčtu pomyslných errat v žádném případě nenáleží. Vážit a přemýšlet i domýšlet neznamená kapitulovat, byť by to mělo znamenat i vlastní doživotní srdcebol. Sloučit odpovědnost a cit se svědomím a myslet přitom nejen na sebe je zrcadlem, které film nastavuje naší sebestředné současnosti. To, že se režiséru Eastwoodovi podařilo tuto štafetu hlubokého humanismu, lásky a pokory přenést i do další generace, vyvolat v ní byť i jen na okamžik potřebu vlastní katarze a sebeprozření i vůle změnit svůj dosavadní život, to není pokleslá reality show, ale vrchol každého slušného lidského života. Je to ten život sám. MADISONSKÉ MOSTY tak činí překvapivě sporou, ve skutečnosti však nezapomenutelnou niternou a působivou filmovou řečí, jež hollwoodské továrně na sny propůjčuje rozměr nezávislého tvůrčího filmu. (01.03.2008)

Musím se přiznat ke dvěma věcem. Za prvé: Nejsem zrovna fanda bolavých love story. A za druhé: Jsem fanda Clinta Eastwooda. Na film Madisonské mosty si brousím zuby už drahně let, ale k tomu, abych je skoukl vcelku jsem se dostal až teprve teď, na začátku prosince 2009. Je dost možné, že kdybych se k tomu dostal někdy v létě, tak mě tenhle film tak hluboce nezasáhne. Ovšem od letošního léta se v mém životě (v tom milostném) několik věcí změnilo. Něco jsem si zažil. Zkrátka, abych si neplácal játra o sobě, musím říct, že Madisonské mosty jsou krásný film, který režisér drží pevně v rukou. Tato romance dvou lidí, kteří až v pokročilejším věku našli jeden druhého, přičemž jim osud v podstatě nedovoluje, aby žili se svým dokonalým protějškem, je klasickou ukázkou mistrova stylu, tedy toho, že se ani při nadměrné stopáži a absenci nějakého rozmáchlého děje nenudíte. Režisér a herec v jedné osobě, Clint "Sympaťák a i v pětašedesáti letech štramák" Eastwood zde má opět charizmatu na rozdávání a k tomu, aby se z filmu stala úžasná podívaná, si našel pomocnici z nejpovolanějších, jako vždy úžasnou Meryl "V každém okamžiku strhující" Streepovou, která nejenže nevypadá jako nějaká bláznivá, nesnesitelná histerka (čili tak, jak by vypadala většina hereček v podobné roli), ale naopak s ní celou dobu musíte soucítit a díky jejímu preciznímu herectví musíte chápat, že na konci opravdu prožívá to vůbec nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Když k tomu přidám její nakažlivý smích, Clintův zářivý a upřímný úsměv, krásnou hudbu a lokace, tak se prostě musíme smířit s faktem, že tohle je jeden z nejlepších filmů žánru romantických dramat. Děkuji, Mistře Eastwoode, opět jste mě dostal... (01.12.2009)

Láska ako súlad dvoch duší, dvoch tiel, dvoch svetov, ktoré v spojení vytvoria jednotu a harmóniu. Harmóniu mužsko-ženskú. Ako Robert rázne a presvedčivo povedal, také niečo sa stáva len raz za život...a keď to zažijete, čaro tohto filmu s jeho jemnocitnosťou sa dá užiť ešte viac. Viem si predstaviť, že sa nájdu diváci, pre ktorých to bude len film z červenej knižnice. Pre niekoho krátka milostná zápletka zmáčaná slzami a bôľom. Pre iného osobná skúsenosť na filmovom plátne. Pre niekoho celoživotná trýzeň a frustrácia. Srdce túži a rozum velí. Áno, plakala som, ako už dávno nie. A bolo to ozdravné a uvoľňujúce. (15.01.2020)

Spoilery! Ačkoli nejsem ani v nejmenším fanouškem romantických dramat, tak tady musím smeknout klobouk. Neskutečně citlivá a uvěřitelná záležitost. Clint Eastwood a především Meryl Streep roztočili opravdu herecký galakoncert, jaký už jsem dlouho neviděl. Krásný příběh o tom, že i v takřka gerontím věku se může zrodit vášnivý vztah mezi dvěma a že se dá postavit stan prakticky kdykoli, když má člověk po ruce tu správná osoba. Kdo už si v životě prošel, či prochází něčím podobným, tak mu mohu zaručit, že mu snímek přivodí správně intenzivní deprese a třeba i přehodnotí svůj dosavadní život. Tím, že tento žánr nepatří mezi moje oblíbené, na mě byla stopáž přeci jen trošku dlouhá. Závěrečná scénka v autě, kdy stála Meryl Streep před nejtěžším rozhodnutím v životě a cukala jí ruka, byla naprosto skvělá. Clint Eastwood je vynikající režisér, který ždímat emoce prostě umí. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybral uživatel nascendi. (20.08.2017)

O většině Eastwoodových filmů, které režíroval, se píše, že jsou velmi dobré zejména díky jeho režii. Přesto mi tento PAN režisér a PAN herec přijde nedoceněný. To, co předvedl v Madisonských mostech je genialita. Vystačil si s minimálním prostorem, a přesto dokázal na celuloid zachytit ty nejjemnější detaily vztahu dvou zralých lidí, ty nejniternější linie jejich příběhu. Vše je tady téměř dokonalé a celé to působí věrohodně, jako by se to skutečně stalo. Některé pasáže (např. když Michael mluví o tom, co to je být jediným synem) si já osobně budu pamatovat hodně dlouho. A asi nejvíc koncert Meryl Streep, protože tohle je skutečné HERECTVÍ (přijde vám, že nic nehraje, ale že to tak prostě je). (26.12.2004)