My deti zo stanice Zoo

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)

Můj dvou tisící komentář jsem se rozhodl věnovat právě tomuhle filmu. Knižní předlohu jsem četl dvakrát, ale je tomu už pěkná řádka let. Ve své době jsem na podobných knížkách (jako je My děti ze stanice Zoo, A bude hůř,Toxický squat, Malá Julie dýchá toluen) doslova ujížděl. Knížka je luxusní, totéž se ale nedá říct o filmu. Filmové zpracování má poměrně dlouhou stopáž, ale i tak mi snímek oproti knížce přišel strašně prázdnej. Knižní předloha je prostě jedinečná a mnohem obsáhlejší než to co se vlezlo do filmu. Film prostě zdaleka nemá tu sílu co má knížka. Ale tak je to asi u 90% filmů natočenejch podle knižní předlohy. Kdybych nečetl knížku zřejmě bych šel s hodnocením o hvězdu výš, takhle ale musím porovnávat a tady jasně vítězí knižní podoba. (23.06.2020)

Wir Kinder vom Bahnhof ZOO - jedna z knih, které naprosto změnily můj pohled na svět pod světem - na místa "okupovaná" feťáckou komunitou a na komunitu samotnou. Tento filmový počin bych zařadil do šuplíku společně s Requiem for a dream, protože přesně tam patří. Pouštěl bych je dětem (ano, dětem - třeba od 5. třídy základní školy) jako odstrašující příklad, který by - když ne ve všech - alespoň v někom zanechal pocit pachuti vůči stříkačkám, tripu, acidu a jiným svinstvům. Kniha samotná je samozřejmě o mnoho výživnější, ovšem ladění filmu v kombinaci s výbornou hudbou (David Bowie) a syrovostí jemu vlastní z něj dělá také něco výjimečného. (06.04.2009)

Ách, tohle byla tedy opravdu rána mezi oči. Knižní předlohu jsem před pár lety měla v rukou, leč mi nepřišla moc zajímavá a snad jsem to ani nedočetla, příliš mě nebavila. Včera jsem se impulsivně rozhodla se podívat i na film...a bylo to krásné. Ta samotná feťácká story mě upřímně řečeno tolik neoslovila, i když tedy smekám před skvělým výběrem herců (hlavně slečna v hlavní roli) a celkově dost zručným popasováním se s ožehavým materiálem, nicméně pro mne má v tomto příběhu o Dívce, Droze, Chlapci a Pádu hlavní roli Město. Berlín! Berlín z přelomu 70. a 80. let, neodolatelně špinavý, rozkopaný, bezútěšný industriální Berlín se zatraceně hustou atmosférou. Šedivá sídliště ve stejně šedivých oparech ještě šedivějších rán, ošuntělé prostory metra, podzemní kluby, poloslepá noční světla...město, které v této podobně nemám už nikdy šanci spatřit a které takové možná bylo jen v těch filmech a v mých představách..ale to vlastně nevadí, protože právě teď se přede mnou rozprostíralo a za to patří Wir Kinder vom Bahnhof Zoo velký dík. A poděkování právem patří i výborné hudbě, která měla na dostavění snového Berlína nemalý podíl. Město, zvuku, dámy a pánové, ještě jednou vám děkuji za překrásný výlet. (08.04.2008)

.„Chtěla jsem vědět jaký to je“. Autobiografický příběh čtrnáctileté narkomanky ze Západního Berlína, který je u nás známější spíš ve své knižní podobě. A kniha byla podle mě i mnohem lepší (asi by se spíš hodilo slovo drsnější nebo působivější ). Přesto je tahle doslova šokující předloha ( i přes značné zkrácení) zfilmována s veškerou tou hrůzou a hnusem jakým svět drog je. Příběh naivní dívenky, která chtěla udělat dojem na kluka a zapadnout do party, aby se z ní stala zoufalá, bolavá bytost věčně štvaná potřebou sehnat něco než přijde další absťák „Jenom jedinkrát.- To říkají všichni“. Pro K212: Film vysílala Česká televize, konkrétně ČT2. (27.04.2006)