Zemský ráj to napohled

Alespoň trochu znalý divák tvorby Ireny Pavláskové si je vědom, že hlavními postavami jsou zejména silné emancipované ženy, do jejichž života zasáhne několik osudových vztahů s muži. Ve filmové novince tomu není jinak. Ani se nechce věřit, že snímek vypráví o závažných událostech domácí historie počínaje sovětskou okupací v létě roku 1968 a následnými politickými represemi v průběhu celého dalšího desetiletí až ke vzniku Charty 77 počátkem roku 1977. Příběh se točí okolo ústředního tria ženských hrdinek – matky Marty (Vilma Cibulková) a dcer Gábiny (Tereza Voříšková) a Majdy (Dana Marková). V návaznosti na vztahy, které Marta již prožila nebo prožívá, se film soustředí také na vznik disentu a obecně disidentského hnutí a jeho činnost v průběhu 70. let. Odborné texty hovoří o disentu jako o „označení jednotlivců a skupin, které veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie.“ Dále se v nich píše o tom, že „disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena.“ S prvním tvrzením je ve vzácné shodě i film, u toho druhého dochází již k určitému rozporu. [==] Filmoví disidenti, konkrétně Petr Hána, bývalý manžel Marty (Jiří Dvořák) a Jan Pavel (Ondřej Vetchý), jsou tak trochu prototypy skutečných reálných postav. Dvořákův Hána jakoby připomínal Pavla Landovského, daleko více diskutovanou postavou se ale zdá být Vetchého Pavel, jehož přirovnání k Václavu Havlovi se dá asi jen velmi těžko vyhnout. Je velká škoda, že u těchto předobrazů veškerá živoucnost postav končí. Hezky a vkusně odění hrdinové filmu nejenže skutečně nežijí a nedýchají, protože vlastně jen zobrazují určitý typ postav, ale jsou i na základě skutečných historických souvislostí poněkud vágně a nedostatečně propracovány. A to je právě největší problém celého snímku, který Pavlásková nedokázala ze scénáře Terezy Boučkové sofistikovaněji vyextrahovat. Disidentské hnutí je dle režisérky divákovi podáno asi takto: na začátku přečte za přítomnosti televizních kamer Hána protestní projev proti vpádu sovětských vojsk do republiky, zhruba v polovině se načrtne vznik textu Charty 77 (bez jakékoli zmínky o tzv. Antichartě) a v závěru je po neúspěšném setkání odpůrců režimu s francouzským filosofem Jacquesem Derridou ukázán hromadný soud, po kterém je Jan Pavel odsouzen ke 4 letům vězení a Petr Hána nucen emigrovat do Rakouska. Tyto tři výše popsané části však tvoří nevelkou výplň mezi tím hlavním, co si divák (a především ten neznalý československé historie) odnese z kina; a tím je z filmu jasně vyplývající tvrzení, že disidenti jsou lidé pořádající nekonečně dlouhé večírky či neustále se bavící o zažitých výsleších Veřejné bezpečnosti nebo jiné složky Sboru národní bezpečnosti (Pavlásková a Boučková se omezují pouze na věty typu „nedali mi ani židli“). Ale ať už byly výslechy v tomto společenství jakkoli závažné, sexuální příhody jakkoli ojedinělé či časté, hlavní potíž je v tom, že některé důležité aspekty disidentského hnutí zůstávají upozaděny, další úplně skryty a ty nedůležité vystupují do popředí. Předpoklad, že téměř každý český divák skutečně ví, co je to normalizace a o co v ní šlo, se tady v mnoha ohledech značně míjí účinkem. [==] Kladné a záporné postavy není podle Pavláskové potřeba podrobně rozebírat a vysvětlovat jejich motivace, divák by to měl vnímat mechanicky. Snaha rozbít představy o neúnavných a bojovných odpůrcích totalitního režimu je na jednu stranu zobrazena nedostatečně, alespoň je možné ji považovat za snahu nejednostranně zaměřenou, což se o záporných postavách představitelích režimu (omezeni jen na složky SNB) říci nedá. Tohle nablýskané zúčtování s dobou nedávno minulou je příliš povrchní na to, aby mohlo divákovi něco zásadního sdělit. (27.11.2009) (menej) (viac)