Pre moju sestru

Samotnej nápad o tom, jak dárkyně náhradních dílů pro svou nemocnou sestru řekne dost, mi ze začátku přišel docela zajímavej. Ale to by se přece v žádnym správnym americkym filmu nemohlo stát, aby někdo řek něco jako "Fakt sorry, ale já bych si radši nechala obě dvě ledviny, protože by mě to pak v dalšim životě asi poněkud omezovalo.". To prostě nejde. Důvod je samozřejmě úplně jinej, ale nechci tady spoilerovat, abych snad nikoho neošidil o tu "šokující" pointu, kterou stejně i méně bystrej divák (třeba já) odhadne poměrně záhy... Jinak film je jenom taková standardní ždímačka na slzy. Sice se to snaží chvílema předstírat, že je to nějaký drama ze soudní síně, ale ten proces je tam naprosto zbytečenej. U soudu se odehrává dohromady asi 10 minut a v podstatě to vypadá spíš jak někde u rodinný večeře, protože tam na sebe celá rodina ječí a soudkyně tomu s chápavym pohledem přihlíží. 20% (02.09.2011)

Je smutný film a SMUTNÝ FILM. Toto je ten druhý, ten, ktorý z vás vytrasie dušu a dva litre sĺz, zvlášť ak ste nežného pohlavia. Bolo by naivné si myslieť, že vďaka slzám partnerky sa jej ľahšie dostanete pod sukničku. Ja som po záverečných titulkoch dostal iba vynadané a zaknihoval som aj manželkin pamätný výrok: "Ja už, ja už...(počkať. utiera si slzy), ja už s tebou nikdy nebudem pozerať smutné filmy". Mimochodom ja som z toho chytil záchvat smiechu, čo ju ešte viac vytočilo... Takže tak som dobačoval. Chcete si poplakať? Tento film ja skvelá voľba. 80%. (06.05.2012)

Tenhle film se vám snaží atakovat city ze všech stran, ale tak nějak neúspěšně. Nějak mě to nechalo po celou dobu naprosto emočně chladným. A pokud se takhle zaměřenému filmu s tak choulostivým tématem prostě nepodaří dojmout, je asi něco špatně. Herecké výkony v rámci žánru přiměřené. Stejně tak hudba. Dávám * jen proto, že film má alespoň nějaké poselství, které se snaží předat, tím pádem není tak úplně debilní. (23.01.2011)

"Chci žalovat rodiče o právo nakládat se svým tělem." A já s Annou snaživě souhlasím. Taková je totiž role muže v tomto filmu - být sympatickou oporou a nechat malé i velké dámy rozpoutat vlnu emocí. Přiznám se, že filmy proklamující již svým námětem touhu vyvolat pláč obecenstva u mne dopředu vyvolávají ostražitý odpor, ale s trochou zdráhání musím konstatovat, že tento se celkem povedl. (16.08.2016)

Komentář kromě SPOILERŮ obsahuje i myšlenky svědčící, že Subjektiva nedojímají umírající děti. Není tomu tak, dojímají ho i umírající dospělí. Nedojímá jej tento film. Člověk by se s radostí rozhovořil o citlivosti, s kterou Cassavetes zpracoval téma dívenky, jež už nechce rozdávat kusy svého těla na zachraňování starší sestry. Je ovšem otázkou, k čemu že to byl režisér citlivý. K tématu jistě ne, neboť pocit: "Ach ta, dívenka tak krásně umírala, smrk, a to bylo tak krásný, když nakonec bylo po ní. Fňuk. Taky bych chtěla, aby moje holčička dostala rakovinu, brek," který film vyvolává, by neměl patřit k emocionální výbavě člověka s rozumem i srdcem na správném místě. Nedůvěřivec zase bude mít problémy s rozhovory typu: "Ach sestřičko, já tě mám tááák ráda, ale tu ledvinu ti nedám a ty umřeš. Tady máš pěknou pusu, mám tě tááákhle ráda," "To je v pořádku, já bych ji snad ani nechtěla (ledvinu, ne pusu), já vím, že mě miluješ, a já tebe taky strašně miluju," "Holky moje, vy jste zlaté, vy se tak milujete, to je krása.." Nějaké to zaskřípění v rodinných vztazích se zpočátku sice objeví, ale odplaví ho dojetí fabrikované dle vzorkovníku hudby Hollywood Melancholy (2005-2010). Harmonii americké rodiny prostě nemůže rozrušit vůbec nic a divák to ví od počátku. Našla by se i řada dalších prohřešků, která vážné téma ponižuje na sladkobolný kýč, ale já na sepsání toho seznamu nemám. Tak tedy jen poznámka na okraj: v americkém soudnictví vítězí ve sporech ten, kdo více dojme soudkyni. Slabé **. (08.03.2010)