Hymna aneb Urfidlovačka

Divadelní hra jako celek ve mně vzbudila rozporuplné pocity. Úvodní přednáška byla na jednu stranu zajímavá a poučná, ale na druhou stranu mi připadala dost rozvleklá, takže bych uvítal, kdyby byla o něco málo kratší. Hra samotná mě bavila, slušně jsem se zasmál, ale hudební vsuvky, přestože byly k věci, ji opět značně natahovaly. Absolutně mě dostala Marešova teorie univerzálního Žida i rozbor přihazování v aukci. Původně jsem byl rozhodnut pro tři hvězdičky, ale nakonec jsem udělil slabší čtyři. (31.01.2018)

Kdyby energii, kterou vložil pan Smoljak do této hry, využil na tvorbu s panem Svěrákem a vytvořili (popřípadně objevili) novou hru Járy Cimrmana, udělal by bezpochyby lépe. Takto vznikl jen nepříliš vtipný mišmaš. Uznávám, že tam byly světlé chvilky, při nichž jsem se vyloženě bavila (Němci slovo přizabít neznají-Němci rovnou zabijí), ale většina věcí mne nechávala chladnou. Nemilým překvapením byly také ženy.. Bohužel- slabší průměr. (07.02.2009)

Z cimrmanských her to vykradlo hlavně tu strukturu seminář/hra, kdy se ale nejdříve dozvíme spoustu (asi) pravdivých informací z historie a že jsme měli několik verzí hymen. Paradoxně to pravdivé je na celém představení to jediné zajímavé. Ta hra se mi totiž vůbec nelíbila a děj byl nudný, s blbejma postavama a s minimem vtipů. Když se objevily jakékoliv zpěvy, točil jsem oči v sloup a cítil se trapně, že na to vůbec koukám. I kdybych ale nebyl takovej ignorant, zabila by mě ta hromada němčiny. Nezávidím těm, co německy nerozumí skoro nic - já to dal jen proto, že nějaké základy mám, ale stejně mě to hrozně sralo. Vtip se záměnou otce a syna kvůli onkání je zprvu docela dobrej, ale jeho neustálé opakování to úplně zabije. A konečně - vůbec jsem nepochopil, proč se to vlastně jmenuje Urfidlovačka (co to UR?). Takže je to přesně ten typ divadelní hry, na kterou bych nikdy nechtěl narazit. (07.02.2020)

Jako celek to není nezajímavé a určitě i tento Smoljakův počin vyniká vysoko nad průměr polistopadové "bavičské" zábavy. Na druhou stranu propojení exkurzu o historii hymen - sám o sobě je nesmírně zajímavý a jeho věcně popularizační forma nikoliv nepoutavá - s druhou dramatickou částí není nejšťastnější. I tak jde ovšem o dílko cimrmanovsky něžné, hravé a o kultivovaný, nápaditý pohled na kus naší novodobé národní historie, který Tylovi sice nadměrně nelichotí, ale také jej neuráží a nesnižuje. Zvolená míra poměru popularizace a dramatu však přesto zanechává v divákovi pocit nejistoty a vnitřní pochybnosti o ústrojnosti zvoleného žánru. (20.06.2009)

K Hymně jsem se dostal už v roce vydání jejího zvukového záznamu (tehdy ještě na MC kazetě), tedy v roce 1998. Naopak tento záznam, který jsem si vždycky přál vidět, jsem měl možnost zhlédnout až o nějakých 10 let později. Přistupoval jsem tedy k němu s jistou nostalgií, protože tehdy jsem Hymnu řadil přinejmenším na stejnou úroveň jako hry DJC. A to platí dodnes. Smoljakova hra je podle mě naprosto dokonalá a to ve všech jejích třech částech - seminář, hra, písně. Totéž platí o další Smoljakově hře Fantom realistického divadla Zdeňka Nejedlého, jejíhož uvedení v obrazové podobě se už bohužel nikdy nedočkám (alespoň nevím o tom, že by existoval nějaký záznam) :-( (01.02.2011)