Iluzionista

Takhle umí jenom (u animáků) Chomet. Čistá melancholie a odzbrojující nádhera kreslených obrazů, promítaná lačnému divákovi. Slova nejsou potřeba, ticho zvýrazňující nepodstatné dialogy je překvapivě osvěžující. Až na ty odporné 3D modely automobilů nemám nic vážnějšího, co bych tvůrci Triu z Belleville k novému počinu vytknul. A chtělo by to sevírovat častěji (i když ono by to potom nebylo tak perfekcionisticky vytříbené...)! (12.03.2011)

Je neuveriteľné ako minimum dialógov a ručná animácia dokáže priviesť k životu neuveriteľne citlivý a emotívne dospelý film. Chomet je známy tým, že jeho svet je komplexný, plný rôznorodých postavičiek a krásnej - podmanivej hudby. Ale ľudský presah tohto snímku je neuveriteľný. Aj keď sa tu nachádza pár komických situácií, sú skôr úsmevné ako vyslovene smiešne. Celý film stojí na dvoch veciach. Vzťahu kúzelníka a dievčatka, ktoré verí, že dokáže zázraky a na kúzelníkovi, ktorý sa tomu snaží uveriť. Ale všetko do čoho sa pustí, mu nevychádza podľa jeho predstáv. A potom príde koniec. Nádherne dojímavý koniec. To k čomu celý film smeroval bolo samozrejme jasné už od polovice filmu. Aspoň teda k čomu speje jedna z dejových línií. Tá druhá neuveriteľne prekvapila. Jedna sa o melancholický film, ktorý rozpráva o viere v zázraky, ktoré už dávno nie sú okolo nás. Viera v dobro a následný neúspech sú tu prezentované s jemnosťou a umiernenosťou. Film je pomalý a príjemný na pozeranie. A rozhodne vo vás niečo zanechá. Rovnako ako Trio z Belleville sa jedná o film, na ktorý len tak skoro nezabudnete. (11.03.2011)

Sylvain Chomet má po tomto filme za sebou svoj druhý celovečerný film. Opäť film animovaný, opäť nominovaný na Oscara. V skutku impozantné je pozorovať Chometov veľmi decentný režijný prístup. Prvé, čo vám pravdepodobne padne do očí bude veľkosť záberov. Celých 80 minút je vyskladaných z veľkých celkov. Spolu s kompozíciou obrazu tak dokáže dokonale vykresliť prostredie, v ktorom sa naše postavy Tatischeff s Alice pohybujú. Či už ide o exteriéry Edinburgu odetého do mrholenia, alebo zatuchnuté zákulisia, šatne a hotely. Chomet pomocou prevažne ručnej animácie, kde tu podporenej aj tou počítačovou, vytvára nostalgický a melancholický pohľad do doby povojnovej Európy, v ktorej už niet miesta pre starého iluzionistu. (08.03.2019)

Beznaděj a smutek vyzařuje z každého okamžiku poněkud sentimentálního příběhu, z každého obrazu i postavy. Ať už je to hlavní postava, břichomluvec, starý klaun nebo Alice, která postupně ztrácí nevinnost výměnou za stále další zbytečnosti mámené z laskavého kouzelníka. Přes pozvolna plynoucí vyprávění člověk téměř nedýchá silou příběhu, kde celkovou atmosféru dokonale dokresluje nejen hra stínů a světel společně s ošuntělými kulisami hotelů a prázdných sálů, ale také melancholický hudební podkres. Občasný úsměvný okamžik je vzápětí setřen dalším smutným obrazem, ať už je to loutka ve výkladní skříni, oprátka či děti kopající na ulici do rezignovaného klauna, a vše pomalu, pomalounku, plyne k pointě, která dá příběhu, kouzelníkovu jednání i tomu ostatnímu další, nečekaný, rozměr. Jsem rád za klasickou, téměř staromilskou animaci, a jsem rád, že to byl víc Tati než Chomet. (27.05.2011)

Nikdy jsem u Tatiho neměl pocit, že by se tak moc utápěl v sentimentu a depce. Ano, tu melancholii ze ztráty a konce "starého" světa a z příchodu nového, moderního, který je zbytečně hektický, chladný a bez nějaké duše, z jeho filmů člověk cítí taky a vlastně na ní jsou celé postavené, ale záměrně jsou okořeněny humornými scénami a i celkovou stylizací do grotesek, takže to poselství "všechno moderní je špatné" nepůsobí tak přehnaně vážně a dokáže si nejen z toho dělat legraci. Vlastně ty film vůbec nejsou tak jednostranné a o tom, že všechno moderní je špatně, Tati hlavně kritizuje a satirizuje chladné mezilidské vztahy, které se s moderní dobou rozrostly a také uspěchanost a přehnanou honbu za penězi. Kritizuje určité věci, ne celou dobu. Tady sice nevím, jak vypadal původní scénář, ale přijde mi, že Chomet z něj udělal přesně ten přehnaně vážný sentiment, kterému se Tati sice nikdy vyloženě nebránil, ale ani ho neměl zapotřebí a spíš se pousmíval tomu, kdyby se k němu měl někdy ubrat. Iluzionista je tak jenom jednostrannou a vyloženou kritikou celé moderní doby, který se opravdu bere tak vážně, že to celé působí až povrchně. Nepopírám, že to nemá své kouzlo, skvělou hudbu a že to nemá špatný rozjezd, právě naopak, ten mě chytl hodně. Ale od potkání té obdivovatelky to stále více upadá do sentimentu, který postupem času začne "kýčovitět" a když už dojde k závěru, jen se potvrdí, jak přehnaně vážně se to celou dobu bralo. Je to tak moc zahleděné do sebe, že to úplně zapomíná, v čem Tatiho zvláštní styl tkvěl. A přitom se to tváří, jak velkou poctu mu to dává. Přitom o Chometovi vím, že jeho styl chápe, protože se o něj už dost snažil v Triu z Belleville, kde se mu ho sice nepovedlo podat úplně dokonale, ale určitě mnohem povedeněji, chytřeji a vtipněji, než tady. A přesně kvůli tomu všemu Iluzionistu nepovažuji za povedený film a Chomet mě tady celkem zklamal, což mě mrzí o to víc, když mě teď jeho předchozí filmy docela chytly. Ale bylo zase fajn vidět tu aspoň na pár vteřin strážníka ze Staré dámy a holubů :-) Když už jsem u toho starého Chometa. Jestli tohle je ale ten "nový", tak se obávám, že se vyčerpal celkem rychle... Lepší 2* (05.11.2022)