Brendan a tajemství Kellsu

Konečně zase jednou animák, který si nehraje na krále cyniků, ani na krále komiků. Není jen pro oko, protože některé věci dělá schválně ošklivé, zatímco jiné jsou hezké. Má v sobě skutečnou poezii, která na diváka neřve neurvalé požadavky, aby si jí všiml. A má v sobě příběh. Příběh, který není ani tak o hrdinech, jako o naději.           Nemohu ovšem zamlčet, že toho černocha a žluťocha jsem si také všiml. A dabing, i když mě vysloveně neničil, mi žádnou radost neudělal, zvlášť když došlo na přechody mezi českou a originální verzí vílí písně — člověk pak ví, oč přichází. Noalebylotoproděti, ne? (17.03.2012)

Legenda i historie ve stránkách filmu. Jak jinak nazvat způsob, jímž se Tommu Mooreovi a Noře Twomeyové podařilo převedení iluminovaného manuskriptu Book of Kells do políček filmu. Vizuálně vytříbené, atmosfericky podmanivé, příběhově neurážlivé. Jsem moc rád, že jsem na tuto animovanou záležitost narazil. Už jen kvůli tomu, že vysekává poctu umění jako takovému. (28.01.2011)

Napodruhé jsem to určitě ocenil víc než kdysi, ale nebudeme si nic nalhávat, zas tak úžasné to není. Není to ještě prostě to, co Moore dokázal potom v Písni moře. Tohle je poněkud nekonzistentní - prvních 15-20 minut se tváří jako normální animák pro děti, včetně tomu dost odpovídajícímu humoru, jenže pak to celé dost zvážní, do toho se pletou fantasy-mytologické prvky a konec se z toho snaží udělat něco poetického, přičemž se mu to moc nedaří a mě osobně ten konec přijde nepovedený. Navíc to, jak to dopadlo s Aisling je zde uzavřeno odbytě a ještě víc odbytá je celá ta mytologie za tím. Občas je něco lehce naznačeno, občas se v ní neprobírá nic - po Písni moře a Vlkochodích bych fakt čekal aspoň trochu promyšlenější svět. Já vím, že tohle je Moorův debut, ale i tak si získal obrovskou oblibu a mělo by v něm něco být, jenže já v něm to něco prostě nevidím. Příběh jakž takž zajímavý, postavy povětšinou sympatické, super hudba, animace originální a s pár skvělými nápady, ale za bůhvíjak úžasnou (jak jí zde každý druhý tituluje) bych ji teda já neoznačil. Pocity z toho mám ale spíš průměrné, takže z těch Moorových animáků bych se k Brendanovi vrátil s nejmenší pravděpodobností. 3* (12.08.2021)

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~ (15.04.2024)

Netradiční animace, ve které jsem měl místy problém se orientovat v prostoru v sobě ukrývá nádherně poetický fantasy příběh, okrajově se opírající o skutečné události středověkého Irska. Je to právě animace, která mi zůstala dlouho po zhlédnutí v žaludku. Když si na ni člověk po chvíli zvykne, otevře se mu nádherný svět plný drobných detailů a překvapení. Druhou věcí, kvůli které jsem snímek nemohl dostat z hlavy je postava Aisling, díky které je Secret of Kells tím, čím je. Scéna s Aisling, kocourem a zpěvem je vrcholem celého filmu. Nevím proč, ale během oné scény jsem měl příjemné mrazení v zádech a Bůh ví proč jsem měl i na krajíčku. Ve výsledku jsem byl překvapen, kolik mi toho dal film, o kterém se tak málo mluví. S Oskary to je těžké, na výhru určitě měl, ale na jeho netradiční animaci není americké publikum zvyklé. Jen tak na něj určitě nezapomenu. (03.10.2010)