Bang Bang Club

O válečných fotografech znám už jeden film. Jmenuje se Oči války a musím se přiznat, že mě tolik, jako tenhle nezaujal. Co ale tenhle v sobě má narozdíl od tamtoho se nedá tak snadno říct. Bang Bang Club prostě vypráví upřímný příběh válečných fotografů, kteří si za jejich fotky odnesli několik Pulitzerových cen. Vypráví příběhy několika fotek, které se otočili kolem světa a vypráví to se všemi emocemi, které postava válečného fotografa může mít. A že těch emocí zrovna nebude málo. Každopádně atmosféra JARu je úžasná, příběh má také něco do sebe a celé zpracování na mě dýchlo takovou tu atmosféru, u které jsem jen seděl a čuměl s otevřenou držkou. (16.12.2011)

Skvělá tématíka filmu a "foto" pohledy kamery stojí určitě za výjimečnou podívanou. Já však vidím slabost v příběhu, který je zcela obyčejný a ve výsledku jde vlastně o konstatování jednoho/několika foto jobu. Průměrně zahrané, průměrně uchycené, s nadprůměrnou kamerou, nadprůměrnými exteriéry a hodně povedenou kytarovou muzikou... (08.02.2013)

Tři komentáře (září 11)??? No to je tedy překvapení... To se místní pseudoznalci filmu s tisíci bodů moc nepředvedli (Kevspa, Radyo a podobní milovníci konformních pitomin)... Bang Bang Club byla parta jihoafrických válečných fotografů s veeeelice zajímavými osudy a několika Pullitzerovými cenami, přičemž fotka z vyhladovělého Súdanu, za kterou ji dostal Kevin Carter, je fakt drsná. Nebýt několika zbytečných odboček od hlavní dějové linky, možná bych dal 5 bodů. Film se hodně soustředí na rok 94, kdy byly v JAR první všeobecné volby a řezali se tam lidi z ANC a Zuluové z Inkathy. Pocit špíny ve slumech a bezdůvodného brutálního násilí (viz Marinovitchův Pullitzer za hořícího chlapa) je strhující. Přestože by to člověk od jihoafrického filmu čekal, rozhodně se tu nedočkláte žádných jednoduchých linek o zlých běloších a hodných mírumilovných černých, spíše naopak... Rozhodně film, který stojí za vidění a jeden z nejlepších za rok 2010! (14.09.2011)

Mám ráda novinářskou fotografii a rozhodně bych si netroufla ji srovnávat s tím póvlem, co leze lidem do ložnic a říká se mu paparazzi. Novinář může zapomenout na svoji profesi a pokusit se zachránit jednoho člověka, nebo může být ten, kdo svou prací zachrání celou zemi. Tento film je mimo jiné i o velkém morálním dilematu, které válečný fotograf musí řešit. A je velká škoda, že snímek má několik hluchých míst, protože jinak by otázky okolo profese válečného reportéra zněly mnohem důrazněji. (01.01.2015)

Hezky se mně dívalo na ty reportérský kluky, ale horší už to bylo s těmi situacemi, které fotily. Já osobně fotím moc ráda, vezmu foťák, kolo a jedu vyhledávat momentky a věci, které mě nějakým způsobem zaujmou, ať je to stará bota ve škarpě, klika od dveří, brouk, kytka, strom........ a pak se k těm fotkám ráda vracím. Ovšem v tomhle případě bych prchala daleko od těch hrůz, které by ve mně zanechaly jen mrazivý pocit beznaděje. Někdo tam říká o nutnosti občas zapomenout na to, že ty, co fotí, jsou opravdoví lidé. Získáním Pulitzerovy ceny se sice dostane takový reportér, či fotograf na výsluní, ale velmi často za to zaplatí krutou daň, jak vyplynulo i z Bang Bang Clubu. Nebyly záběry jak tam sedí u bazénu se sklenkou vína daleko příjemnější?:-) Herecky to nedokáži posoudit, ale určitě mně byl moc sympatický Kevin v podání Taylora Kitche a celkově si myslím, že je tenhle snímek neprávem dost opomíjený. Alespoň já jsem zase o chlup víc pochopila, co může někdy takové řemeslo obnášet i když do toho může být člověk silně zapálený. (24.02.2015)