Stalo sa v Turíne

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

ZARASTENÝ a BRADATÝ MARCELLO= S-Ó-L-O _ Bez krásavice lorenky, bez dvojice režisérov: Fellini i De Sica ide aj tak na plných 100% ! Možno by v konečnom skonštatovaní títo spoľahliví tvorcovia Federico a Vittorio nakrútili vskutku taktiež pozoruhodný čierno-biely snímok= Stalo sa v Turíne, ale Monicelliho prístup je priam obdivuhodný, brilantný, extrémne presvedčivý, strhujúci, asi aj pre geniálnu kameru Giuseppeho Rotunna. A keď som už načrtol Sophiu, tak i napriek svojim nespochybniteľným kvalitám, ktorými disponuje, mám veľmi silný pocit, že by sa medzi túto svorku naštvaných a nespokojných zamestancov jednej továrni skrátka vôbec nehodila, možno by niekto namietal, aby sa vymenila s Annie Girardot, ale toto obsadenie je naprosto znamenité, bez akejkoľvek chybičky krásy !!! _ Dej je situovaný do druhej polovice, devätnásteho storočia, keď ženy ešte nosili korzety, a po rozmachu automobilov nebolo stále ani chýru, ba ani slychu, a do toho vstupujú strašne naštvaní pracovníci istej fabriky, ktorých už nebaví drieť 14 hodín denne, keď pracovné úrazy doslova visia na vlásku, a vtedy sa z doposiaľ aktívneho pracanta stáva neaktívny mrzák do konca života. Búria sa, štrajkujú a demonštrujú, a v tom prichádza profesor Sinigaglia... _ “Ako tak pozerám na tento zásadný film talianskej kinematografie zatiaľ neprišlo toľko divákov, koľko by si v skutočnosti toto výsostne podané umelecké dielo zaslúžilo” ! PS: Film strihal mladší brat Marcella Mastroianniho, Rugerro. (02.11.2018)

V poslední době jsem byl více či méně donucen vidět veliké množství filmů zabývajících se neutěšenou situací dělníků v devatenáctém století, o jejich boji s mocipány za lepší pracovní podmínky a tak dále. Potíž je v tom, že mě tato témata vůbec nic neříkají, filmy tohoto typu mě zoufale nebaví a i když je vidět, že zahraniční produkce je na tom technicky, finančně i po stránce kvality scénáře daleko lépe než její starší rudý bratr československý, je to pořád zoufale nudné a nezajímavé. (20.10.2009)

Film skvěle propojuje tragiku s komikou a velikost ideálů s malostí poměrů. Charaktery jsou výstižně načrtnuté pomocí jen jedné nebo dvou scén. U filmu s kolektivním hrdinou to ani jinak nejde, ale tady to režisér zvládnul na výbornou./// Perfektní minimalistický výkon Mastroianniho a sebeironická Girardotová se doplňují a jejich milostný mikropříběh bere za srdce víc, než celé sebrané spisy Rosamundy Pilcher./// Jenom ten konec příšel příliš náhle, končí sice stávka, ale jednotlivé osudy ne, což mi v tomhle případě vadí, i když chápu, že je to úmyslně, protože hrdinou jsou všichni dělníci z továrny. (18.01.2010)